Kaple je vybudována v ose jižního křídla, směrem k východu (ad orientem) v místě, kde se dříve nacházely jižní suterény a přízemí někdejší vrchnostenské kanceláře. Sklepy zanikly v první třetině 19. stol., tak jako i téměř všechny ostatní sklepy zámku a prostory byly zasypány. Až do roku 2003 byl tedy prostor současné kaple téměř do poloviny své výšky zasypán sutí a zalitý železobetonovou deskou. Hlavní klenutí kaple – valená klenba s protilehlými výsečemi a hřebínky je původní, renesanční z 2. pol. 16. století. Prostor presbytáře (kde je oltář) a stejně tak i kůr jsou postaveny nové. Kaple je koncipována jako stylově pojaté řešení v duchu 17. stol s maximálním zřetelem na tradiční materiály a klasické způsoby jejich zpracování. Nejedná se však o idealizovanou podobu jako u romantismu. Koncepce je tradicionalistickou s uplatněním soudobých prvků. Žulové desky a schody v presbytáři jsou ručně tesané a původně byly v kapli s pohřebištěm rodiny Millnerů z Herálce. Obec Herálec nám věnovala všechny stavební díly z této památky, protože její obnova už nebyla možná. Z tohoto materiálu je také zřízeno množství dalších kamenických detailů kaple i kapitulní síně. Všechny kamenické prvky jsou opatřovány symbolem řádového kříže, jako doklad této stavební etapy na zhořském zámku.
Koncepce kaple vychází z primární myšlenky Dr. Reicha, z díla „Kunst und Moral“, která je úzce spojena ze současným pojetím tradicionalismu v architektuře:
„Estetika je součástí etiky a má lidskou duši zušlechťovat, vést k dobrému a krásnému ve smyslu absolutním, nikoliv relativním…“
Velmi pozoruhodným prvkem kaple je kovaná mříž, rozdělující prostor na vstupu pod kůrem. Mříž zhotovil kovář Stanislav Kazda ze Str. Zhoři, motivy výtvarného provedení této mříže převzal z originálů kovaných mříží z přelomu 16. a 17. století z muzea města Jihlavy. Celkovou koncepci tvořil vlastní invencí. Nad vstupem je nápisová stuha „IN HOC SIGNO VINCES“ (v tomhle znamení zvítězíš), což je staré křesťanské a taktéž řádové heslo. Pan Kazda také realizoval kování všech dveří a oken. Pevné a ručně probíjené masivní mříže na oknech celého zámku jsou zase dílem p. Milana Doležala z Otína.
Oltářní obraz „Sv. Bernarda z Clairvaux v náručí Krista“ a obraz na evangelijní straně kaple s tématem sv. Isabely de Aragão – Portugalské namaloval akademický malíř Jan Spěváček z Brna. Obraz se Sv. Bernardem vznikl na motivy obrazu od ranně barokního mistra Franceska Ribalty (1565-1628), který se nachází v galerii Prado ve Španělsku. Druhý obraz znázorňuje portugalskou královnu Isabelu Portugalskou, která byla manželkou Dinise I., zakladatele Řádu rytířů Kristových, potvrzeného papežem Janem XXII. v roce 1319. Předloha tohoto obrazu je ze stejného období, tedy počátku 17. stol. Jedná se o obraz malíře Francisca de Zurbarána (1598 – 1664) a jeho originál je rovněž v Madridské galerii Prado. Obraz sv. Isabely Portugalské v září roku 2020 benedikoval děkan Velkomeziříčský, Pavel Šenkyřík.
Sv. Bernard z Clairvaux, byl učenec a cisterciácký mnich, žijící ve Francii ve 12. století. Z jeho myšlenek a díla je dodnes strukturován i Řád rytířů Kristových.
Sv. Isabel Portugalská žila na přelomu 13. a 14. století. byla manželkou portugalského panovníka a za svého života významně konsolidovala politiku svého manžela a zabránila i vojenským konfliktům, zachránila tak mnoho lidských životů. Později byla svatořečena. Je patronkou Řádu rytířů Kristových.
V současné době pokračují práce na lavicích, které jsou volně realizovány podle originálních lavic ze 17. stol. z kostela Matky Boží v Jihlavě. Na kůru vzniká dřevěné zábradlí z profilovaných prořezaných kuželů, jehož výtvarnou předlohou je kamenné zábradlí Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze, původně z pol. 17. století. Tento Mariánský sloup byl nedávno obnoven.
V oltářní žulové desce (která se nazývá menza) jsou pevně uloženy ostatky tohoto světce brněnským auxiliárním biskupem Mons. Dr., Ing., Mgr. Pavelm Konzbulem při zasvěcení kaple v září 2019. Ostatky svatého mučedníka pro hlavní oltář opatřil a autentizoval Mons. Wolfgang Haas, arcibiskup Vaduzský v Lichtensteinu na konci roku 2019.
Uložení ostatků do pevných oltářů je prastarý zvyk z počátků raného křesťanství, kdy v dobách římských císařů bylo pronásledování, mučení a zabíjení křesťanů. Tyto mučedníky pak ukládali již v prvním století po Kristu do tzv. katakomb římských, kde se jich dosud mnoho nalézá. Na hrobech těchto mučedníků se tak sloužily první křesťanské bohoslužby. Tento prastarý zvyk se v západní i východní církvi udržuje nepřetržitě až dosud. V každém pevném oltáři jsou během svěcení zazděny maličké části z hrobů těchto prvních mučedníků a jiných světců. Proto také na začátku každé mše svaté kněz symbolicky políbí oltářní mensu, na znamení úcty všem, kteří za dva tisíce let položili život pro Krista.
Kaple má dva oltáře. Jeden pevný – kamenný se svatostánkem při východní zdi a druhý z masivního dřeva přenosný. V kapli se slouží mimo řádné formy mešního ritu (tedy mše sv. v českém jazyce), také mše v původním římském ritu v jazyce latinském, jak ustanovil papež Benedikt XVI. v roce 2007. Kaple tak spojuje tradici Církve s její současnou potřebou.
V presbytáři jsou dva sedesy (křesla), na pravé (tedy epištolní) straně je sedes pro kněze a na levé (evangelijní) straně je sedes představeného konventu. V případě, že celebruje biskup, či opat, přidává se velký sedes do osy kaple, jak je starobylým zvykem.
V podlaze kaple je pod žulovou deskou prostor ossaria, které je součástí konventní krypty, tedy segregačního pohřebiště členů konventu a dalších příslušných osob podle zákona.
Původní kaple na zámku (sv. Anny a Jáchyma) byla v přízemí u jihovýchodního rondelu, tedy v prostoru za dnešním oltářem a fungovala až do pol.18. století. Jde o malý prostor, a proto již nebyla obnovena, ale nahrazena kaplí novou, podstatně rozměrnější.
Hojné uplatňování symbolických prvků, nejen v sakrálních prostorách, pomáhá člověku pozorováním svého okolí soustředit se na hlubší význam a smysl života.