STAVEBNÍ VÝVOJ OBJEKTU – zpracoval Jaroslav Sadílek
Zámek ve Stránecké Zhoři, sídlo zdánlivě při zběžném pohledu jednoduché, zejména svým stavebním vývojem, však při důkladnějším průzkumu vyvstane v poněkud jiných dimenzích. Předpoklad pouze renesančního stáří, kdy byla jeho hmota v celém rozsahu vystavěna v jedné stavební fázi, jak předpokládá například M. Plaček,[1] bez účasti starších konstrukcí, však vyplývá pouze z hlubší neznalosti a povrchového přístupu k poznání tohoto objektu. Při detailnějším pohledu a pochopení určitých zákonitostí, které vlastní renesanční budovu doprovázejí, pak vyvstane stavební vývoj zámku v odlišnější podobě. Možná právě zdánlivá jednoduchost stavby svádí badatele hledat v její hmotě jasnou logiku a pravidla. Dlouhodobější zkoumání a analýza každého zjištěného detailu, které na zdejším zámku probíhají již téměř čtyři roky, však presentují zhořské sídlo v zcela jiném světle.
Jak již bylo zmíněno v archívním přehledu k dějinám zámku, není zdejší renesanční zámek ve Stránecké Zhoři objektem zdaleka prvním. Již v průběhu druhé poloviny 14. století je zde doložena tvrz, zvaná podle jejího majitele, stejně jako celá vesnice, Nelepina Zhoř. Tento objekt byl v 80. letech 14. století postoupen tehdejším majitelům blízkého Meziříčí a později se již nezmiňuje. Jeho existence tak byla hypoteticky ukončena někdy poté a tvrz tak údajně zaniká.[2] Vhodné podmínky pro stavbu nového fortifikovaného objektu nastávají podle této domněnky teprve po polovině 16. století, kdy kupují vydělené panství Stránečtí ze Stránec.
Ve skutečnosti jsou počátky zdejšího zámku zcela odlišné. Předchozím badatelům unikly některé výrazně zřetelné nesrovnalosti, při svém průzkumu také nerespektovali výrazné prvky v podobě spár, zejména proto, že se nesrovnávali s předem určeným vznikem zámku teprve v období renesance. Nejvíce je však možno přičíst pouze zběžnému přístupu ke zkoumání památky, neboť některé vývojové etapy zřetelněji vyvstávají teprve při dlouhotrvajícím pohledu. I přes několikaletý intenzivně prováděný průzkum jsou dosud určité fáze stavebního vývoje budovy nejasné a je otázka, zda budou vůbec někdy uspokojivě dořešeny.
Jmenovaná Nelepova tvrz však přes různé předpoklady zcela nezmizela. Vzápětí po převzetí vsi meziříčským panstvím roku 1386 bylo zdejší zboží rozděleno. Tehdejší ekonomičtěji smýšlející majitelé nenechali ležet hospodářský areál s opevněným sídlem ladem a přepustili jej jinému drobnému feudálnímu rodu, píšícímu se po blízkých Pohořílkách. Ten zde sídlil zřejmě až do počátku 15. století, kdy vymezený statek přechází na (v regionu hojně rozšířený) rod Vidláků z Radslavic. Mezitím vlastní vesnice setrvala u meziříčského panství až do roku 1414, kdy je přepuštěna výměnou za netínské rybníky blízkému benediktinskému proboštství v Měříně.
Jisté náznaky pro přítomnost feudálního sídla se v pramenech objevují od poloviny 15. století, kdy zdejší statek, nacházející se mino klášterní državu, vlastní rod z nedalekého Šeborova. Je tak zřejmé, že Nelepova tvrz po prodeji roku 1386 nezpustla, jak si přejí někteří historikové, ale byla i nadále sídlem drobné šlechty, přestože se o tom dochované písemné prameny výslovně nezmiňují. Její jádro je možno zřejmě spatřit v podobě suterénní úrovně hranolové věže nevelkých rozměrů, která byla v rámci renesančních úprav pohlcena západním křídlem zámku a setrvala zde až do jeho přeměny na stáje na přelomu 18. a 19. století. Je pravděpodobné, že již tehdy doplňovala věž i menší palácová stavba, situovaná zřejmě v prostoru nádvoří. Její existenci navozuje nález otisků neznámé konstrukce v ukončení západní stěny průjezdu a starší nádvorní stěny vstupního křídla. Vzhledem v vysoko vystupujícímu skalnímu podloží, při severním křídle dosahujícímu až úrovně povrchu nádvoří, jsou toto jediné stopy, které mohou na přítomnost zmíněné stavby ukazovat.
Tuto budovu je možno jejím vznikem přičíst již Ondřeji Nelepovi. Zřejmě již v průběhu 15. století, za zemanů z Pohořílek a poté za Šeborovských, byla zástavba zhořské tvrze rozšířena o další budovu, ukrývající se v západní polovině severního křídla, zde zejména v úrovni přízemí, torzovitě i v patře. Je pravděpodobné, že tato budova nebyla zarovnána se západním průčelím nynějšího zámku, ale výrazně jej předstupovala. Ukazuje na to nález probořené suterénní prostory, jejíž dnes již neexistující díl se rýsuje v základové úrovni tohoto průčelí, vně objektu.
Je možné, že tato budova byla vestavěna do parkánu starší tvrze. V tomto ohledu je nápadné, že zhořská tvrz zřejmě nebyla zajištěna příkopy. Způsobil to snad vysoce kompaktní skalní terén, v němž by jejich budování bylo záležitostí velice nákladnou, překračující možnosti drobného zemana. Je také možné, že téměř vynucovaná přítomnost terénní fortifikace je až dílem novodobých badatelů a že vinou nerespektování varianty tvrze bez příkopového opevnění je dosud pouze okrajové poznání problematiky menších feudálních sídel z období středověku. Zde se navozuje varianta residenčního dvora, který rovněž příkopy neobsahoval, v případě zhořské tvrze tak mohlo jít o variantu pohybující se na rozmezí dvora a tvrze. Dostatečným zajištěním proti vpádu do objektu mohla být i vyvýšená poloha nad údolím říčky Balinky, od severu pak uváděná linie parkánu, případně jiný, dnes již zcela zaniklý způsob opevnění.
Takto přežívá objekt až do počátku 16. století, kdy jej získává dosud blíže neznámý majitel. Ten zde také provádí značné úpravy, vedené již nastupujícím obdobím renesančního slohu. Jeho dílem je díl západního křídla, sevřený mezi starší hranolovou věž a pozdně gotický severní palác. Dataci do tohoto období umožňují nejen fragmentárně dochované architektonické články gotického tvaru, ale i torza původní interiérové výmalby, dochované ve špaletách okna v úrovni patra. Tyto byly odborníkem datovány do přelomu první a druhé čtvrtiny 16. století.[3] Součástí této stavby, dochované v obvodových konstrukcích téměř v úplnosti, byly také stávající okenní otvory, snad s výjimkou dnešních ostění, pocházejících teprve z období renesanční přestavby sídla za Stráneckých ze Stránec.. Jejich niky se také výrazně odlišují od všech ostatních oken, v renesanci zde řešených v podobě širokých plochých výklenků. Staršího původu je také komínové těleso, mělce vysunuté z plochy západního průčelí v podobě komína tzv. vlašského typu. Tento komín byl již v renesanci při výstavbě kastelu zrušen, případně využíván jiným způsobem. V ploše jižně od něho byl na úkor části komínové konstrukce vylámán další okenní otvor, vtěsnaný mezi komínovou dutinu a vnitřní dělící příčku, která také natvarovala levou špaletu tohoto otvoru. Tento zásah však byl až dílem Stráneckých, přestože okenní nika byla sjednocena s ostatními v této části budovy. Nová budova v dnešním západním křídle zámku byla tak dořešena v typické trojprostorové podobě, kde jižní místnost tvořila starší gotická věž. K ní na severu přiléhala užší místnost zřejmě komunikačního charakteru.
Další stavební etapa je již spojena s rodem vladyků Stráneckých ze Stránec a s převzetím Zhoře, tehdy doplněné přídomkem Pivcova, v roce 1557. Ke stavebním pracím však nedochází hned vzápětí po koupi statku, pozornost je věnována nejprve budování nového hospodářského zázemí. Písemné prameny hovoří o stavbě pivovaru v průběhu druhé poloviny roku 1557. Teprve v roce 1563 je přikročeno k přestavbě dosavadní tvrze na velkoryse pojatý zámek. Ještě krátce před tím je zdejší sídlo řazeno mezi tvrze, poté však z pramenů předbělohorského období zcela mizí, proto se nelze přesvědčit o jeho tehdejším terminologickém zařazení.
Jak je blížeji uvedeno v kapitole, hodnotící objekt zámku, projektantem nové renesanční stavby byl s velkou pravděpodobností stavitel italského původu. Jejich přítomnost je v tomto období známa v blízkém Meziříčí, od poloviny 17. století je zmiňován v sousední vesnici Kochánově, náležející zhořskému panství, jistý Vlach, jehož potomci žijí ve Zhoři dosud. Projektant zámku se snažil snížit, zřejmě na žádost investora, tedy Jana Stráneckého ze Stránec, náklady využitím maximálního množství zdiva starší tvrze. Zde se to zdařilo i při aplikaci pravidelného kastelového schématu. Z původního objektu byla do novostavby zakomponována nejstarší hranolová věž Nelepovy tvrze, k níž přiléhala pozdně gotická budova. Z období pozdního středověku byla zámkem pohlcena i část paláce pravděpodobně z pohusitského období, která tvoří konstrukce západní části severního křídla. Jeho přečnívající díl, vystupující na západě z půdorysu nové stavby, byl odstraněn, stejně jako starší budova na nádvoří nynějšího zámku. V úrovni patra byla využita pouze střední část severního paláce, východní díl byl v této úrovni odbourán. Důvodem byl mírně lichoběžný půdorys starší stavby, který byl v přízemí vyrovnán vnějšími plentami ze smíšeného zdiva. V patře z ní zůstal pouze krátký úsek v severozápadním koutu nynějšího nádvoří, uchovávající dosud fragment šikmé špalety někdejšího vstupu na původní pozdně gotickou pavlač. Přestože tento úsek nasedá na zdivo 15. století, díky jeho provázání s budovou první poloviny století šestnáctého je zřejmě až tohoto stáří. Je tak možné, že severní stavba byla v partii patra před těmito úpravami pouze dřevěná, případně nebylo možno starší zdivo použít pro jeho nevyhovující stavební stav.
Stavba nového renesančního sídla za Jana Stráneckého v roce 1563 byla zahájena zřejmě dostavbou jihozápadního nároží. Původní budova byla zřejmě projektována bez nárožních rondelů, jak ukázaly poznatky archeologického výzkumu,[4] s pravoúhlým nárožím, teprve později, po založení základů, zřejmě díky aktivitě italského mistra byl tento záměr pozměněn a výstavba dále pokračovala již s rondely. Jihozápadní rondel také jako jediný obsahuje klíčové střílny, tesané z žulového kamene, zatímco rondely ostatních nároží mají střílny vyzděny z cihel. Nejedná se zde o mladší úpravy, cihelné zdivo střílen je současné s hmotou rondelů. Přebudována byla také starší budova v severním křídle. Teprve poté byla na základě vytyčené koncepce vystavěna východní polovina zámku. Z důvodů, uvedených na četných místech tohoto elaborátu stavebně historického průzkumu, byla v čele budovy v místech hlavního a současně jediného vjezdu předsunuta hlavní vstupní věž, komponovaná na hranolovém půdorysu. O její existenci zde, přestože byla odstraněna již asi před 180 lety, není možno pochybovat; veškeré zamítání její přítomnosti v těchto místech vychází z naprosté neznalosti zákonitostí renesanční kastelové dispozice a rovněž základních historických stavebních konstrukcí. Pozůstatky věže obsahuje nejen hlavní vnější průčelí zámku, a to jak v podobě plent odstraněného zdiva, tak i osekaných žulových šmorců. Markantní stopou je bílý omítkový otisk půlkruhového klenebního čela v úrovni patra v ose průčelí. Otvor v těchto místech, přestože byl dodatečně po odstranění věže změněn na okenní, má parametry vstupu a výrazně se odlišuje od ostatních okenních otvorů budovy zdejšího zámku. Vůbec uvažovat o možném původním osazení v současnosti nově odstraněného renesančního okenního ostění, rovněž svědčí o neschopnosti základní orientace v problematice vývoje památky a vzájemných konstrukčních vztahů v její hmotě. Nezpochybnitelným dokladem je také věrohodný plán obce Stránecké Zhoře z roku 1815, který ji v půdorysném rozvrhu ještě zachycuje. Tato věž, významná jak z hlediska komunikačního, tak i hydroizolačního, je nepřímo doložena rovněž znatelným přesahem zaklenutí průjezdu, při jejím zboření osekaného. Přestože není známa její výšková dimenze, je jisté, že zejména díky poloze vstupního traktu zámku ve svažitém terénu musela představovat významný orientační bod. O tom svědčí rovněž délka provazu u věžních hodin, dosahující podle zachovaných hospodářských inventářů 9 sáhů, tedy cca 17 metrů. Jakékoliv spekulace, zpochybňující tento pramen, v průběhu druhé poloviny 18. století se opakující, nemohou tuto skutečnost, jednoznačně danou, vyvrátit.
V budově zámku byly v celém rozsahu užity široké okenní niky a šikmo špaletované vstupní otvory. Kromě slabých torz renesanční interiérové výmalby, dochovaných v podobě podstropního girlandového pásu v západním křídle a rostlinných rozvilin v okenních nikách v patře křídla východního, zde byla zjištěna přítomnost vnitřního táflování stěn v podobě překládaných profilovaných lišt, shodujících se svým řešením a profilací s dochovanou stěnou přízemní zasedací síně jihlavské radnice. Tato konstrukce byla umístěna ve střední části východního křídla v úrovni patra.[5]
V celém rozsahu budovy včetně starších částí byla tehdy nově osazena žulová ostění gotizujícího charakteru, profilovaná zalamovanými a především protínavými pruty. Tento typ ostění je dochován například v budově meziříčské radnice či v mnohých domech na Masarykově náměstí v Jihlavě, obnovovaných po rozsáhlém požáru města po polovině 16. století, tedy přibližně současně s výstavbou zámku ve Stránecké Zhoři. Místy však byla i nadále užita původní okosená gotická ostění, zejména v nádvorním průčelí staršího západního křídla, které nebylo pohledově tolik exponované.
Kdy byla renesanční dostavba zámku ukončena, není známo. Je jisté, že tomu došlo již před koncem 60. let 16. století, tedy ještě za života Jana Stráneckého. Ve své výsledné podobě přetrval po celou dobu svého původního využití, tedy až do prodeje statku majitelům Velkého Meziříčí v roce 1729. Tehdy také ztratil zhořský zámek své opodstatnění a posléze byl využit pro hospodářské a bytové účely zaměstnanců statku. Absenci barokních úprav naznačují chybějící prvky ve hmotě stavby. Přibližně kolem poloviny 18. století bylo horní podlaží zámku upraveno na sýpku, zatímco přízemní klenuté prostory byly užity jako byty správy této části panství. V sýpkových prostorách byla dosavadní okna zazděna až na malé ležaté otvory v dolních částech oken původních. Do nich byly vsazeny železné provlékané mříže, jejich pozůstatky v podobě otvorů v parapetních římsách renesančních okenních ostění jsou dosud místy patrny. Zanedbaná údržba střešní krytiny si však vynutila pozastavení sýpkového využívání patra, a to až do doby opravy střechy v roce 1802. Ta byla dovedena do ryze účelového tvaru při potlačení vertikálního působení nárožních rondelů, zastřešených pouze pultovým přesahem z hlavní budovy. Tím byla také na určitou dobu další pozornost majitele panství o stavební stav zámku pozastavena, jeho vnitřní prostory a obydlí byla tak pro zchátralý stav postupně opouštěna. Tak roku 1838 byl zámek téměř pustý. Někdy mezi léty 1815 a 1820 byla také odstraněna hlavní vstupní věž. Druhé datum vychází z absence jakýchkoliv zmínek o její demolici ve stavebních knihách meziříčského panství, které jsou od roku 1820 zachovány již soustavněji. Je jisté, že v roce 1835, kdy byla vypracována mapa tzv. stabilního katastru, zde již vstupní věž nestála. Je tak možné, že hlavní příčinou jejího odstranění byla její samovolná destrukce v důsledku zanedbané údržby zámku, přestože se nabízí rovněž hypotéza o zboření věže z důvodu snazšího vjíždění hospodářských povozů. Tato verze však neobstojí, neboť v tomto případě by došlo k likvidaci věže již mnohem dříve, nejpozději na konci 18. století. Tehdy totiž proběhly na zámku zásadní stavební zásahy, písemnými prameny pro svůj starší původ nedoložené. Tyto zásahy byly zaměřeny na přeměnu západního křídla včetně nestejných navazujících úseků křídel severního a jižního na stáje pro dobytek. V souvislosti s tím muselo dojít k sjednocení klenební konstrukce do jediného tvaru a odstranění veškerých dělících příček v tomto úseku. Z původních konstrukcí se zde tak zachovala pouze renesanční klenba velké prostory v přízemí jižního křídla zámku. S ní tak bylo sjednoceno nové zaklenutí celého západního křídla a prostory vedle průjezdu v křídle severním. To také vedlo k užití tehdy již netypických a zastaralých valených kleneb se styčnými trojúhelnými výsečemi. Při odstraňování vnitřních příček byla zbořena rovněž tehdy ještě dochovaná gotická věž v jižní polovině západního křídla a místo opětovně vyzděno, v úrovni patra subtilnějším zdivem. Tvar zaklenutí s užitím trojúhelných styčných výsečí sice představoval tehdy již značný anachronismus, zhořský zámek však není jediným příkladem jeho užití v daném prostředí a době.
Při propojení všech prostor západního křídla došlo také k výškovému zarovnání podlah v celém rozsahu. To si vynutilo likvidaci všech suterénních prostor v těchto partiích prolomením jejich masivních kamenných výsečových kleneb a zasypáním těchto úrovní stavební sutí ze současně zbořených konstrukcí.
Krátce poté, nejpozději počátkem 30. let 19. století, dochází kromě již dřívějšího odstranění vstupní hranolové věže v severním křídle k obnovení schodiště v jihozápadním koutu nádvoří. Zde stávalo, historickými prameny blíže nedoložené, schodiště zřejmě již v období renesance, později bylo odstraněno. Mapa Stránecké Zhoře z roku 1815 je přes svoji spolehlivost a přesnost nezachycuje, je uvedeno teprve mapou stabilního katastru v roce 1835. Rovněž detailnějším rozborem tohoto úseku nádvorních průčelí po odbourání novodobého schodišťového traktu byla zjištěna dvoufázovost tohoto komunikačního prvku se zřejmým původem v renesanci a z jasnými prvky jeho obnovení v mladším období.
Další úpravy, zejména pro bytové účely, byly prováděny při celkové obnově zámku ve 40. letech 19. století. Bytové jednotky byly tehdy soustředěny v patře dobře prosvětleného jižního křídla a v přízemí křídla východního. S nimi souvisí dílčí stavební zásahy v těchto místech.
Budova bývalého zámku zůstala v podobě, do jaké byla přivedena v polovině 19. století, až do 40. let století dvacátého. Tehdy ji postihl rozsáhlý požár, který zničil kromě krovu budovy z počátku 19. století i veškeré dochované dřevěné konstrukce včetně dvou točitých schodišť, vetknutých již nejpozději od poloviny 19. století v obou západních rondelech. zanikla také dosud unikátně dochovaná renesanční táflovaná stěna východního křídla, jejíž existence je doložena pouze stopu její konstrukce na fotografii interiéru po požáru a výpovědí věrohodných pamětníků. Budova zámku zůstala bez zastřešení až do roku 1944. Při obnově krovu v tomto roce, navrženém opět v podobě, zdůrazňující vertikalitu nárožních rondelů, však byla opět užita verze s jejich nižším zastřešením. Tato provizorní konstrukce byla však zhotovena značně nekvalitně a má dosud kromě trvalé pohledové degradace objektu za následek neustálé zatékání dešťové vody v úžlabí mezi rondely a vlastní budovou zámku.
Další stavební úpravy, realizované na zhořském zámku od konce druhé světové války až do současnosti, byly již podrobně vyčísleny v kapitole dějin objektu. Zde je nutno pouze upozornit, že postup, daný projekty, se ne vždy plně slučoval s realitou. Rovněž byly rozborem stavby zjištěny i další zásahy, značně svévolné a stavebními úřady neschválené. Šlo zejména o vylámání některých, ryze účelových vstupních a okenních otvorů a o zasypání suterénů v jihovýchodní části zámku. Vnější partie zámku byly doplněny a „ozdobeny“ betonovými patkami obilných sil a nádrží pro čerpací stanici nafty před severním průčelím. Po roce 1990 stavební vývoj zámku již nepokračoval, jeho budova byla opuštěna a přivedena téměř k demolici. Teprve jeho převzetí současným majitelem znamená po více než dvou stoletích devastace obnovení
[1] M. Plaček, Hrady a zámky na Moravě a ve Slezsku. Praha 1996, s. 323. M. Plaček, Zámek Stránecká Zhoř. Stavebně historická analýza. Bzenec 1998, Projekt výzkumu a vývoje Ministerstva kultury Praha. Rukopis, s. 14.
[2] M. Plaček, Zámek Stránecká Zhoř, s. 14.
[3] Ústní konzultace PhDr. Z. Vácha, NPÚ ÚOP Brno.
[4] J. Unger, Stránecká Zhoř 2002. Zámek. Generální oprava. Závěrečná zpráva o provedení archeologického výzkumu. Brno 2002. Rukopis, nestránkováno.
[5] Výpověď pamětníka p. Karla Veselého, viz. příloha.