Dějiny objektu

Zpracoval Jaroslav Sadílek.

Nejstarší počátky zámku ve Stránecké Zhoři, respektive jeho předchůdce ve funkci feudálního sídla, nejsou díky strohým a místy zcela chybějícím písemným pramenům dosud jasné. Absence pramenů archívní povahy doprovází tento objekt celým jeho dějinným vývojem, a to až do 20. století. Příčinu tohoto jevu je nutno hledat v zániku samostatného zhořského panství již poměrně záhy, navíc ani nový správní celek – meziříčské panství, pod nějž náležela Zhoř od konce první čtvrtiny 18. století, nepřekypuje písemnostmi. Na základě těchto faktů je tak možno dějinný vývoj statku a jeho sídla rekonstruovat místy pouze značně náznakově a na základě hypotéz a analogií.

                    První písemné zmínky o vesnici se objevují teprve v průběhu druhé poloviny 14. století, a to v souvislosti s tzv. Nelepovou Zhoří. Její název či přídomek vyplynul od jejího tehdejšího majitele, jímž byl vladyka nebo zeman Ondřej Nelepa. Nelepina Zhoř bývala dříve ztotožňována se Zhoří Holubí v blízkosti Velké Bíteše, teprve J. Mezník ve svých pracích přinesl potřebné důkazy pro odmítnutí této teorie. Současně vztáhl události kolem Nelepiny Zhoře do dnešní Zhoře Stránecké.

                     Bohatší vývoj byl Stránecké Zhoři předurčen již její polohou, sevřenou na jedné straně rozsáhlým dominiem třebíčského benediktinského kláštera a jeho pobočnou institucí, proboštstvím v Měříně, a na straně druhé zbožím pánů rodu erbu křídla, píšících se ve středověku po Meziříčí, Mostišti a Tasově. Takováto území často zůstávala mimo dění velkých panství a bývala drobena na menší feudální jednotky, často o jedné vesnici nebo pouze dvoru. Ves Zhoř, tehdy ještě bez nynějšího přídomku, se uvádí v podobné souvislosti v roce 1376, kdy na ní zapsal do zemských desek Ondřej Nelepa ze Zhoře své manželce se vším, co ke zdejšímu dvoru náleží, 75 hřiven grošů věna spolu s lesem zvaným Borek a na lukách v tomto lese. Dosavadní literatura, která ještě ztotožnění Nelepiny Zhoře se Stráneckou neznala, považovala za nejstarší písemnou zmínku buď rok 1414, o němž bude zmínka dále, nebo již datum 1298. Tato datace je odvozována od domnělé zprávy o založení benediktinského proboštství v blízkém Měříně 29. května téhož roku. Některé práce dokonce citují seznam vesnic, které údajně podle této zprávy k novému proboštství náležely. Mimo jiné sem patřila také tzv. Pivcova Zhoř. Tak se také dnešní Zhoř Stránecká v průběhu od 15. do 17. století nazývala.[2]

                     Na základě detailních analýz domnělého pramene, o které se pokusil autor této práce v souvislosti se stavebně historickým rozborem měřínského farního kostela sv. Jana Křtitele a zdejšího zaniklého proboštství, však bylo zjištěno, že listina tohoto data se nedochovala a ani nikdy dříve neexistovala. Zdrojem všech předchozích zmínek o tomto datu byl pouze kronikářský zápis z průběhu 16. století, který se neopíral o žádný věrohodný dokument, dokonce se ve svých stručných údajích dopustil několika závažných omylů. Ty také ještě více zpochybnily věrohodnost zdroje. Při dohledání co nejstaršího možného opisu této zprávy z poloviny 18. století, kde je uvedený zápis doslovně citován, se také zjistilo, že nejen že tato zpráva neobsahuje zmínky o Pivcově Zhoři, ale dokonce neuvádí žádnou z vesnic, k měřínskému proboštství věrohodně náležející. Tím byl dostatečně zpochybněna jakákoliv starší zmínka o dnešní Stránecké Zhoři před rokem 1376.[3]

                     Ondřej Nelepa sídlil na Zhoři až do poloviny osmdesátých let 14. století. Tehdy získává od bratrů z Bítova zboží ve vsi Ratibořicích na jižním Třebíčsku. Od Alberta z Bítova kupuje roku 1385 3 zdejší lány a současně od Jiřího z Bítova získává ves Ratibořice s tvrzí, dvorem a vším ostatním příslušenstvím. Vzápětí zapisuje Ondřej své manželce Anně 25 hřiven grošů platu na tomto novém zboží, včetně poloviny vsi Poklaky, později zaniklé. Své zájmy tak postupně směřoval k tomuto statku. Je jisté, že o Nelepovu Zhoř, přestože jí dal své jméno, ztrácel nadále zájem. To vyvrcholilo v dalším roce, kdy prodal Janovi z Meziříčí a jeho bratrům ves zvanou Nelepina Zhoř s tvrzí a svobodným dvorem a se vším k tomu náležejícím příslušenstvím.[4]

                     Po tomto prodeji přetrhává Ondřej Nelepa se Zhoří jakékoliv vazby. Nadále se píše jen podle Ratibořic, jako roku 1392, kdy kupuje od Pavlíka z Mikulovic statek Mikulovice na jižním Třebíčsku. Výjimkou je snad pouze náhodná zmínka z roku 1408, kdy byl již Ondřej Nelepa mrtev jeho vdova Anna vedla spor se svým bratrem Michkem ze Lhoty o své věno ve Zhoři a ve vsi Stařečicích. Jde však o zpětný doklad práv, nikoliv přímého vlastnictví.[5]

                    Podle dalších nahodilých zmínek lze soudit, že krátce po prodeji zhořského statku k Meziříčí bylo toto zboží rozděleno. Zatímco samotná vesnice zůstala při meziříčském panství, zdejší feudální sídlo – tvrz – s jeho příslušenstvím a některými pozemky byly postoupeny okolní drobné šlechtě. Již nejpozději roku 1390 získal tuto část Michek z Pohořílek, který zapsal své manželce Markétě z Pohořílek mimo platu v Pohořílkách také věno na černém lese a louce v tomto lese. Nejpozději na počátku 15. století Michek umírá a jeho vdova se vzápětí opět provdává za Jana Vidláka, zemana, píšícího se podle blízkých Radslavic. V roce 1406 mu postupuje svá práva na vše, co má v Pohořílkách a ve vsi Zhoři, na lesu Ochozi a zdejších loukách. Podle deskovního zápisu ležel jmenovaný les s lukami v blízkosti Zhoře. Bližší upřesnění poskytuje pozdní údaj v zemských deskách z roku 1447, kdy zapsala Hedvika z Pohořílek, vdova po Mikuláši Češkovi z Meziříčka, rychtáři Matěji z Martinic černý les jménem Ochoza, ležící mezi Zhoří a Kochánovem a který se nazývá Vidlákova Ochoz. Tento údaj spolehlivě ztotožňuje jmenovanou Zhoř se Zhoří Stráneckou, neboť traťové jméno Ochoza či Ochozský rybník se dosud mezi Zhoří a Kochánovem dochovalo. Ploché místo podél dálnice D 1 z Prahy do Brna, dnes holé, bylo tak v období středověku hustě porostlé lesem. Nebylo jediné, již roku 1376 uváděný les Borek koresponduje s dnešním rybníkem téhož jména severně od dnešní zástavby Stránecké Zhoře, v podobné poloze, jako Ochoza.[6]

                    Ves Nelepina Zhoř, která po změně majitele ztratila i svůj přídomek a nadále se uvádí jen jako Zhoř, nezůstala u meziříčského panství nadlouho. Roku 1405 přešlo Meziříčí do majetku Lacka z Kravař. Ten také v květnu roku 1414 postoupil vesnici Zhoř benediktinskému klášteru v Třebíči za netínské rybníky, které „nebožtík pan Jan dobré paměti z Mezříčí dělal s povolením margkrabiným a opatovým“. Rybníky, které ležely na hranicích meziříčského panství a zboží měřínského proboštství, podléhajícího správě třebíčského kláštera, tak získal právě postoupením jiných hraničních pozemků, což byla právě ves Zhoř. Ta je zde specifikována jako „ves Zhoř s lukami, s lesy i se vším příslušenstvím té vsi“. Dále jsou stanoveny hranice obou dominií v místech zmíněných rybníků. Zajímavé je, že ačkoliv při prodeji v roce 1386 stála ve Zhoři také tvrz s dvorem, při postoupení benediktinům se již tyto doklady šlechtické suverenity neuvádí. Potvrzovalo by to zmíněnou teorii o prodeji sídelních a ekonomických objektů mimo ves již dříve jinému majiteli – vladykům z Pohořílek.[7]

                    Ves Zhoř měla tedy samostatný osud, odlišný od dějin zdejšího feudálního statečku. Od roku 1414 byla majetkem třebíčského kláštera, respektive jeho dceřinné organizace – měřínského proboštství. Zde však nesetrvala příliš dlouho. Její převod sloužil pouze k vyrovnání dluhu za zmíněné rybníky, sama ves neznamenala pro benediktiny výraznější zisk. Nebyla zapojena ani do klášterní ekonomiky, například zde nebyl vytvořen ani manský systém, běžný na ostatních statcích klášterství. Bylo to zřejmě způsobeno poměrně pozdním ziskem vsi, neboť na počátku 15. století se již manská soustava kláštera nevyvíjela. Na rozdíl od okolních vsí, kde na svých dvorech a tvrzích seděli drobní manové, přetrval ve Zhoři, či jak se od poloviny 15. století nazývala, Pivcově Zhoři, svobodný dvořák. Ten se zde sice uvádí až od dvacátých let 16. století, je však pravděpodobné, že přes absenci v písemných pramenech zde byl již dříve.

                    Osudy třebíčského konventu a k němu přináležejících proboštství byly v průběhu 15. století značně bouřlivé. Krátce po zisku Zhoře nastupující husitské války s sebou přinesly také rozsáhlé drancování klášterních statků. Husité obsadili nejen Třebíč, ale jsou doloženi i v Měříně. Setrvali zde pravděpodobně až do roku 1435, kdy dobyl město Třebíč markrabě Albrecht Rakouský.

                    Události za husitských válek zanechaly stopy v dalším vývoji jak měřínského proboštství, tak i vlastní Zhoře. V roce 1432 byly proboštské statky zastaveny bratrům Václavovi a Jiřímu z Kravař, majitelům meziříčského panství, kteří byly aktivními stoupenci strany husitské, stejně jako jejich příbuzný Lacek z Kravař, předchozí majitel Meziříčí. Lacek, který působil na postu husitského hejtmana, zemřel v prosinci roku 1416. Jeho smrtí utrpěl husitský svaz citelnou ztrátu. Ještě za Lackova života se Velké Meziříčí stalo jevištěm prvního ostře namířeného protestu proti porušení glejtu Jana Husa a jeho zatčení v Kostnici. Zhoře se snad dotknul i průchod husitských vojsk, která po smrti Jana Žižky v říjnu 1424 směřovala od Přibyslavi k Velkému Meziříčí, kde se spojila s vojsky Diviše Bořka z Miletínka. Předpokládá se, že kromě husitského kněze v Měříně působil kališnický farář rovněž ve Velkém Meziříčí.[8]

                    Po ukončení husitských bojů nastalo nepříliš dlouhé období zdánlivého klidu, které mohlo být využito k obnově značně poškozených klášterních statků. Měřínská církevní instituce byla opětovně obnovena, vypuzení mniši povoláni zpět. Škody na zboží však byly natolik značné, že je nebylo možno realizovat za souběžné správy vlastních pozemkových statků. Proto začaly být některé vesnice klášterství pronajímány drobné šlechtě a majetnějším poddaným, například rychtářům, z okolních panství.

                    Tím způsobem byla také pronajata ves Zhoř, tehdy již Pivcova. Změna jména by svědčila pro osobu majitele vsi či statku v době před tím. Protože však vlastní vesnice setrvávala do té doby u měřínského proboštství a v případě odděleného statku s tvrzí byl jeho majitelem až do poloviny 15. století rod z Pohořílek, je možné, že název vesnice byl odvozen pro odlišení od jiných vsí stejného jména v blízkém okolí od místního svobodníka, o němž pro danou dobu není nic známo. Jméno Pivec nemusí znamenat přímo vladycký rod slezského původu Pivců z Hradčan a Klimštejna, ale objevovalo se i u svobodných dvořáků. Lze jmenovat například Pivce, dvořáka z Habří a z Rojetína, který je doložen na přelomu 15. a 16. století. Podobný jev nastal také u Holubí Zhoře poblíž Velké Bíteše, která dodnes nese své pojmenování podle jednoho ze svobodných dvorů, doloženého od konce 15. století.[9]

                    K pronajímání vsí bylo započato třebíčským opatem Matějem. Je sice blíže nedatováno, podle jeho působení ve funkci lze odvodit počátek nájmů nejdříve v roce 1455, kdy Matěj nastoupil do úřadu opata.[10]

                    Opat Matěj postoupil ves Pivcovu Zhoř bratrům Janovi a Jiříkovi ze Šeborova do zástavy za 200 zlatých uherských. Jak dlouho ji oba bratři drželi, není blíže známo, podle jiných nepřímých údajů, o nichž už bylo dílčí formou řečeno, však jejich držba trvala nejméně do poloviny šedesátých let téhož století.[11]

                    Teprve v roce 1464 postupuje Mikuláš z Pohořílek Ondřeji ze Šeborova a jeho synu Jiřímu les Ochoza, který leží mezi Zhoří a Kochánovem. Jde o tentýž les, jmenovaný v letech 1406 a 1447, tehdy jako Vidlákova Ochoz. K prodeji mohlo dojít i mnohem dříve, než v předmětném roce, neboť zemské desky se tehdy otevíraly jen v určitých obdobích po delších prodlevách. Po roce 1455, kdy mohlo dojít k pronájmu vsi Zhoře bratrům Šeborovským, tak byly ponejprv otevřeny až řečeného roku 1464. Současně kupuje Jiřík ze Šeborova od Havla ze Zhořce jeho svobodný mlýn v „Dolním Zhořci“, tedy pravděpodobně v dnešním Zhořci Frankově.[12]

                    Manželkou Jiříka ze Šeborova byla Anna ze (Radešínské) Svratky. V roce 1466 získali oba manželé od Anniny matky Elišky věno na její zboží ve Svratce. Téhož roku vstupují oba bratři Šeborovští – Jan a Jiřík – do spolku na všechna Jiříkova zboží. Současně zapisuje Jiřík své manželce Anně věno 30 hřiven grošů na lesích, loukách a rybnících mezi Zhoří a Kochánovem. Je tak jisté, že nejpozději toho roku Pivcovu Zhoř stále vlastnil, a to se vším jejím příslušenstvím i mimo klášterní zboží.[13]

                    Někdy v dalších letech prodává klášterní zástavu v Pivcově Zhoři Jiřík ze Šeborova rychtářům Michalovi z Radostína a Petrovi z Kněževsi. Kdy k převodu práv došlo, není přesně jisté, kněževeský rychtář Petr se jmenuje v jiné souvislosti v roce 1491. Roku 1493 byl v Radostíně rychtářem Řehoř, který převzal rychtu krátce před tímto datem. Je pravděpodobné, že postoupení Pivcovy Zhoře oběma rychtářům proběhlo nejpozději v průběhu 80. let 15. století.[14]

                    Michek z Radostína později, opět bez data, postupuje zhořskou zástavu Janovi Olešnickému z Kladné. Ten je uváděn v 80. letech v souvislosti s různými transakcemi v oblasti Vysočiny, držel také některá zboží žďárského cisterciáckého kláštera. Jan, zvaný také Olešínka, postoupil zástavu dále městu Meziříčí pro špitál. Rovněž tento převod není datován.[15]

                    Purkmistr a rada města Meziříčí pak postoupila práva na Pivcovu Zhoř Vilémovi z Pernštejna. Ten současně vyplatil další drobné zástavní držitele jednotlivých částí třebíčského klášterního statku. Tato jeho rozsáhlá transakce byla nutnou podmínkou propůjčení celého bývalého klášterního dominia Pernštejnovi králem Vladislavem do užívání. Před koncem roku 1490 zastavuje Vladislav Vilémovi z Pernštejna klášterní panství a současně nařizuje zmíněným držitelům individuálních částí svá zboží Vilémovi postoupit, tak aby bylo dominium opět sceleno. K vyplacení jednotlivých zástav došlo do léta roku 1491, kdy tak v srpnu toho roku mohl Vladislav potvrdit konečné převedení celé třebíčské zástavy na Pernštejna. Přes značné množství oddělených statečků, nutných k opětovnému připojení ke klášterství, proběhla tato transakce poměrně rychle. Impulzem byl zvýšený zájem Viléma o obnovu panství a zejména jeho hlavního sídla, dosud se po jeho dobytí za uherských válek nacházejícího v ruinách. Král Vladislav povolil Vilémovi z Pernštejna strhnout si náklady na stavební práce a rehabilitaci hospodářského provozu včetně zakládání nových rybníků ze zástavní sumy.[16]

                    Je otázkou, zda se Vilémovy snahy nějakým způsobem odrazily v životě Pivcovy Zhoře. Je zřejmé, že v žádném případě neovlivnily stavební vývoj zdejšího feudálního sídla, které třebíčským benediktinům nepatřilo. Majitel alodní části po rodu Šeborovských, u nichž se naposledy nepřímo jmenuje v 60. letech 15. století, není nadále znám. Svobodný dvořák zřejmě příslušel, jak již bylo poznamenáno, k části měřínské, tedy klášterní. Ten se dále také jmenuje až roku 1527, kdy zde seděl Matouš dvořák, který před tím vlastnil svobodný dvůr v Holubí Zhoři. Roku 1551 náležel dvůr v Pivcově Zhoři Janovi dvořákovi, který jej toho roku prodal Jankovi Kopeckému z Měřína. Další majitelé dvora nejsou jmenovitě známi, i když se v pozdějších letech jako majitel svobodného dvora v Pivcově Zhoři jmenuje třebíčský úředník Diviš Dvorecký z Dvorců. Jeho vazba právě na tuto usedlost je však nedoložena.[17]

                    Vilém z Pernštejna, toho jména druhý, byl v době, kdy Třebíč s Měřínem získal, již v pokročilém věku a proto roku 1507 sepsal svoji závěť. Svoje rozsáhlé statky rozdělil mezi své dva syny – Jana a Vojtěcha. Zatímco Vojtěch získává majetky v Čechách, Janovi připadly statky na Moravě. Něco ze svého majetku si však Vilém ponechal a zatím nepřipojil k rozdělenému zboží. Tento Vilémův díl obsahuje i „Třebíče zámku zápisného i s městem v markrabství Moravském se vším jeho příslušenstvím i s proboštstvím Měřínským, jakož zápisy mám“. Teprve roku 1515 rozdělil i svůj dosavadní díl: „k Janovu dílu toto přidávám, což jsem sobě byl také pozuostavil: Třebíč zboží zápisné se vším příslušenstvím jeho, a zboží Měřínské se vším příslušenstvím jeho, jakž zápisové svědčí“. K rozdělení zbytku Vilémova panství tak došlo, jak se dalo předpokládat. Vilém umírá ve značně pokročilém věku téměř devadesáti let v dubnu roku 1521 a zboží měřínského proboštství včetně Pivcovy Zhoře přechází na Jana z Pernštejna.[18]

                    Rod Pernštejnů se v době před polovinou 30. let 16. století dostává na vrchol své sociální a hospodářské pozice a řadí se tak na přední místo na celém území českého království a moravského markrabství. Stalo se tak zejména po roce 1534, kdy zemřel držitel českých pernštejnských dominií Vojtěch, po smrti mladého Ludvíka Jagelonského horký kandidát na český královský trůn a všechna panství se tak spojila v jedněch rukou Jana z Pernštejna. Překotný společenský vzestup Janův vyvrcholil ziskem zástavy kladského hrabství v roce 1537, které s sebou přineslo nejen zisk hraběcího titulu, ale i možnost ražby vlastních mincí. Tato prestiž však odstartovala náhlý finanční kolaps rodu zubří hlavy, neboť zapůjčením zástavní částky, nutné k získání Kladska se Jan natolik zadlužil, že ani jeho rozlehlé pozemkové vlastnictví v Čechách a na Moravě jej nemohlo zachránit od krachu. Půjčená částka a její splácení s sebou neslo jen další dluhy a úvěry, které si od poloviny 16. století vynutily rozprodej pernštejnských panství, vyvrcholující na konci století odprodejem rodinného predikátního hradu Pernštejna.[19]

                    Ještě před nastalou finanční krizí odprodává Jan z Pernštejna Třebíčsko včetně Měřínska Janu Jetřichovi z Boskovic listem, daným 5. května roku 1536 na Pardubicích. Jan Jetřich postoupil vzápětí Pernštejnovi výměnou své zámky Vranov a Jemnici s jejich příslušenstvím. Ze souvislostí vyplývá, že Jan z Pernštejna přepustil třebíčský velkostatek již Jetřichovu otci Arklebovi z Boskovic, a to v roce 1525 a že tedy listina z roku 1536 je pouhým potvrzením dědických nároků Jana Jetřicha. Nejpozději do roku 1547 však získává Jan z Pernštejna veškeré bývalé klášterní zboží zpět, neboť v prosinci toho roku potvrzuje obcím „opatství třebíčského a proboštství měřínského“ jejich výsady, zejména právo odúmrti.[20]

                    V průběhu let 1528 a 1529 skupuje Jan z Pernštejna od sourozenců z Lomnice jednotlivé díly blízkého panství Meziříčského. Ve výčtu jednotlivých osad panství se Pivcova Zhoř neuvádí. Vlastní vesnice zde také nemohla být jmenována, neboť náležela k Měřínu. Zdejší alodní statek také při meziříčském dominiu nebyl, přestože jeho vlastnické poměry nejsou známy. Je možné, že tehdy náležel blíže neznámému jednotlivci, od nějž jej také Jan z Pernštejna souběžně koupil, i když písemný doklad o transakci není dochován.[21]

                    V roce 1548 Jan z Pernštejna umírá a veškerá moravská panství přecházejí krátkodobě na jeho syna Jaroslava a poté Vratislava. Ten v roce 1552 prodává meziříčské panství Zikmundu Heltovi z Kementu. Roku 1554, 28. září, prodává také statek měřínský s Pivcovou Zhoří Janu staršímu Stráneckému ze Stránec, někdejšímu úředníku panství myslibořického. Jelikož toto zboží držel pouze v zástavě, nechal si je 1. května roku 1556 králem Ferdinandem I. převést do dědičné držby. Teprve poté mohl být převod vložen do zemských desk a nabýt tak platnosti.[22]

                    Jak již bylo uvedeno, na dvoře bývalé klášterní části seděl tehdy třebíčský úředník Diviš Dvorecký z Dvorců. Ten později působil ve funkci vrchnostenského úředníka také na hradě Pernštejně pod Vratislavem z Pernštejna. Pernštejnové získávají od Jana Jetřicha z Boskovic nejpozději v roce 1547 klášterní statek zpět, je proto možné, že od této doby se zde Dvorecký usadil.[23]

                    Nynější zámek ve Stránecké (Pivcově) Zhoři však klášteru nenáležel. Jeho základy je pravděpodobně možno hledat v sídle, které bylo od vesnice odděleno již na přelomu 14. a 15. století. Před polovinou 16. století, respektive před rokem 1562, se výslovně nezmiňuje. Nahodilé údaje z 50. let 16. století hovoří o svobodném dvoru, na němž sídlil Jiřík Vencelík z Vrchovišť. Ponejprv se zde jmenuje v roce 1555, kdy pečetil prodejní smlouvu svobodného dvora v Habří nedaleko od hradu Pernštejna, sepsanou ve Velkém Meziříčí. Svůj dvůr v Pivcově Zhoři prodává Vencelík 3. května roku 1557 Janu Stráneckému ze Stránec. K prodeji tak došlo vzápětí po vkladu transakce mezi Stráneckým a Pernštejnem do zemských desk. Prodej dvora, pod nímž se terminologicky může ukrývat i vlastní feudální sídlo, však neproběhl hladce, ještě roku 1560 probíhaly mezi oběma zúčastněnými soudní spory o doplacení zbylé sumy.[24]

                    Způsob, jak se Jiřík Vencelík na zhořský dvůr dostal, není spolehlivě písemnými prameny uveden. Je jisté, že určitou dobu tvořil měřínský statek a meziříčské panství ucelenou kompaktní držbu v majetku Pernštejnů. Tato doba byla však poměrně pozdní a trvala pouhé desetiletí na přelomu poloviny 16. století. Podle předešlého majetkového vývoje je však zřejmé, že vlastní zhořské sídlo s příslušným hospodářským zázemím nepatřilo ani k jednomu z obou dominií, tvořilo suverénní drobný statek, typický pro širší oblast Vysočiny. Bližší údaje k jeho dějinám v první polovině 16. století je snad možno nalézt v pernštejnských písemnostech, uchovávaných v rodinném archívu roudnických Lobkoviců. Jeho prameny také mohou poskytnout údaje k případné držbě statku samotnými Pernštejny či jejich spřátelenými rody.

                    Zdánlivě jednoduché je řešení, jak mohl Jiřík Vencelík z Vrchovišť zhořské sídlo získat. Jiříkův bratr Jindřich Vencelík si roku 1550 od Jaroslava z Pernštejna půjčuje menší sumu peněz, dalšího roku pak Kryštof Vencelík z Vrchovišť na Třešti půjčuje vysokou částku 4000 zlatých naopak Jaroslavovi. Je tak zřejmé, že opakované obchody mezi jednotlivými rody a vzájemné výpůjčky u nich utvořily typický klientský vztah. Protože částka, kterou si zapůjčil Pernštejn, mnohonásobně převyšovala předešlou, a o variantě zpětného vyrovnání dluhu bylo možno díky finanční situaci Pernštejnů pochybovat, je tak pravděpodobné, že dluh vyrovnal Jaroslav či až jeho bratr Vratislav jiným způsobem, zřejmě poskytnutím menšího pozemského statku ze svých rozsáhlých, postupně rozprodávaných držav.[25]

                    Prodej Pivcovy Zhoře Vratislavem z Pernštejna Janu staršímu Stráneckému ze Stránec v roce 1557, respektive již 1554, kdy byla sepsána kupní smlouva, znamenal významný předěl v dějinách obce a jejího šlechtického sídla. Přes dataci smlouvy v roce 1554 náleželo zboží někdejšího měřínského proboštství až do stvrzení deskovním vkladem nadále Vratislavu z Pernštejna. Ten také v srpnu roku 1556 daruje Měřínu blízký rybník a osvobozuje lovení ryb v potoce Mírnici. Zde se opět hovoří o dvořákovi z Pivcovy Zhoře.[26]

                    Rod Stráneckých ze Stránec představuje jednoho z mnohých zástupců nižší předbělohorské šlechty. Dosavadní literatura hledá jeho původ v severních Čechách na Mostecku, kde až do počátku 70. let 20. století stála vesnice Stránce se zámkem barokního původu. Ta byla v celém rozsahu zbořena při rozšiřování důlní činnosti. Stavba zdejšího zámku nevykazovala předbarokní původ, rovněž v souvislosti s touto vsí nebyla prokázána přítomnost předbělohorské šlechty, spolehlivě ne rodu, který se v polovině 16. století usazuje na Meziříčsku.[27]

                    Podle současného stavu poznání, zpracování historie rodu vladyků Stráneckých stále ještě probíhá, je nutno hledat původ rodu spíše na území jihozápadní Moravy, nejspíše v okolí Dačic či snad přímo mezi jejich osadníky. Ukazuje na to jak jistý vztah mezi Janem Stráneckým a Zachariášem z Hradce, doložený v podobě korespondence. Rovněž se v tomto regionu rod Stráneckých objevuje i v dalších letech, roku 1578 se jmenuje Johanka Stráncová ze Stránec jako manželka Volfa Koňase z Vydří a na Bolíkově.[28]

                    Dosud nejstarší zmínkou o Stráneckých je údaj z roku 1547, kdy se připomíná Jan Stránecký jako úředník panství Myslibořice, které bylo majetkem Václava Chroustenského z Malovar. Ve funkci úředníka si získal takovou důvěru, že byl po smrti Václava Chroustenského jmenován spolu s Bohušem Zápským ze Záp poručníkem jeho sirotků a správcem statku. Ihned poté, co od Vratislava z Pernštejna získal měřínský statek, jeho zboží rozdělil. Ponechal si Pivcovu Zhoř spolu s okolními vesnicemi a Měřínsko postoupil svému příteli Bohuši Zápskému.[29]

                    Rod Chroustenských z Malovar, který později vlastnil až do pobělohorských konfiskací sousední měřínské a rudolecké panství, se určitým podílem do dějin Stránecké Zhoře také zapsal. Zmíněný Václav Chroustenský působil v letech 1520 až 1525 ve službách Pernštejnů jako úředník a později hejtman na Pardubicích. Poté přechází do nedaleké Polné, kde je zaměstnán u jejího nového majitele Jana staršího Trčky z Lípy, rovněž jako správce panství. Jeho činnost na Pardubicích není příliš známa, zatímco o jeho působení v Polné se dochovala ironická báseň z roku 1538, která službu Chroustenského názorně přibližuje. Podle jejích údajů je možno hledat výrazný společenský a finanční vzrůst Václava Chroustenského na jeho osobní ziskuchtivosti, spojené s vlastním obohacováním na úkor svého zaměstnavatele. A to nejen Trčky, ale podle některých pasáží zřejmě také Pernštejna. Z těchto zdrojů si tak záhy zakoupil statek Myslibořice na Třebíčsku a ihned po polovině 16. století nedaleké panství Rudolec. Po jeho smrti, kdy jeho synové Jan a Rafael Chroustenští byly dosud nezletilí, postupuje obě panství do poručnické správy svým dvěma „věrným“ úředníkům Janu staršímu Stráneckému ze Stránec a Bohuši Zápskému ze Záp.[30]

                    Stráneckého si Václav Chroustenský nevybral zřejmě náhodou. Byli si povahově velmi blízcí. Alespoň takto hovoří mladší prameny, které Janu Stráneckému příliš nelichotí. Například Rafael Chroustenský z Malovar o něm roku 1566 říká: “vědí lidé kdo jest a co jest, otce mého mnoho let šidil a mne a bratra mého o osm vsí ošidil“. Podobně si ztěžuje i jeho příbuzný Jan Bošovský z Polánky, který uvádí, že „kdyby nebylo toho lháře ničemného Jana z Stránec, byl bych já podnes pánem na Bošovicích“. Vyvrcholením, které na sebe nedalo dlouho čekat, byla píseň posměšného obsahu, která, jak sám Jan Stránecký hovoří, „mne poctivosti duše votce mateře všeho rodu mého i přátel mých se dotýká, nad čímž…srdečně lítost máme“. Stráncova stížnost zemskému soudu v roce 1570 obsahuje takových lamentací ještě další množství, snažíce se snížit působení zmíněné písně, která byla tehdy jistě dostatečně známa, do dnešní doby se však bohužel nedochovala. Její text by velice přispěl k poznání původu rodu, neboť autor zajisté nehleděl na sociální postavení „opěvovaného“ a zmínil zde i některé citlivější pasáže ze Stráneckého života.[31]

                    Předchozí úsek tak dostatečně nastiňuje způsob finanční hotovosti a do jisté míry vysvětluje vznik tak vysoce honosného sídla, jaké po koupi Pivcovy Zhoře Stráneckými v této vsi vzniklo. Přes zdánlivě jasné majetkové poměry, dané zemskými deskami, nebyly zdejší vlastnické vztahy ani poté zcela jednoduché. Jan Stránecký si celé zboží bývalého měřínského proboštství neponechal, ale rozdělil se o něj se svým letitým přítelem a současně společně s ním poručníkem sirotků po zemřelém Václavu Chroustenském z Malovar Bohušem Zápským ze Záp. Ten však zanedlouho umírá a měřínský statek Stránecký postupuje po dosažení plnoletosti bratrům Chroustenským, respektive Janovi Chroustenskému, neboť Rafael získává dědičně Myslibořice.[32]

                    Jak z předchozích sporů znatelně vyplývá, nezískal Jan Stránecký zhořské panství příliš legální cestou. Využil zde značné finanční zadlužení Pernštejnů, které se výjimečně skloubilo s úmrtím Václava Chroustenského, jemuž měl původně s velkou pravděpodobností zhořský díl připadnout. Jako poručník jeho statků jej pak od Vratislava z Pernštejna převzal a podělil se o něj, včetně vlastní měřínské části, s Bohušem Zápským. Po jeho smrti pak obětoval Měřínsko Chroustenským, aby prohřešek nebyl natolik nápadný. To však pozornosti dědiců zcela neuniklo a odrazilo se to díky absenci uchopitelných právních podkladů pouze v slovních urážkách a snad i na vzniku zmíněné posměšné písně. Jejího autora tak není nutno hledat v okolí bratrů Chroustenských či přímo v jejich rodině.[33]

                    Ihned po koupi Pivcovy Zhoře zahájil Jan Stránecký celkovou obnovu hospodářství. Jeho předešlý stav nebyl díky zřejmé absenci cílené údržby příliš utěšitelný a nedostačoval nově vzniklému suverénnímu feudálnímu statku renesanční éry. Již v průběhu léta roku 1557 vystavěl ve Zhoři nový pivovar, jehož produkce zásadním způsobem pokryla jak vlastní spotřebu, tak dostačovala i zásobování nejbližších šenků. To samozřejmě neuniklo právovárečným měšťanům v blízkém Velkém Meziříčí a zejména majiteli zdejšího panství Zikmundu Heltovi z Kementu. Ten si ihned nechal od krále Ferdinanda potvrdit údajné starší privilegium na mílové právo, sahající na západě až k Měřínu a obsahující také veškeré právo na vaření piva. Udělená listina nařizuje, „aby žádný blíže míle od města Mezeříče pivovaru stavěti a piva v něm na prodej vystavovati nemohl a moci neměl pod nižádným spůsobem“. Přestože ve oficiálně žádné také starší nařízení, na něž se listina odvolává, nebylo uděleno, v případě šenkování piva platilo pouze na území meziříčského panství, a to pouze od roku 1548, vyvolalo to řadu soudních sporů, které zřejmě nebyly dořešeny.[34]

                    Kromě výstavby pivovaru se Jan Stránecký snažil rozšířit svůj režijní velkostatek o okolní mlynářské podniky. Odprodej mlýnů probíhala vcelku uspokojivě, pouze v některých případech nastaly problémy se změnami přístupu jejich bývalých majitelů. Tak například roku 1567 koupil Stránecký mlýn ve Frankově Zhořci a již dříve, v roce 1562, projevil snahu o zisk mlýna v Pivcově Zhoři, ležící těsně pod jeho zdejším sídlem. Mlynář se jej však nevzdával snadno, přes ústní souhlas, který učinil „v zahradě mé při tvrzi mé Pivcově Zhoři ležící“, později prodej odmítl. Přes absenci dalšího vývoje transakce je tento doklad první spolehlivou zmínkou o existenci a charakteru zdejšího feudálního sídla, nazývaného poměrně běžným termínem „tvrz“. Je to také současně poslední doklad tvrze ve Zhoři, všechny další zmínky hovoří již pouze o zámku.[35]

                    Jan Stránecký rozšířil ekonomický potenciál Pivcovy Zhoře ještě o další rybníky, které doplnily rybniční soustavu, budovanou za pánů z Lomnice a za Pernštejnů. Zřejmě po dořešení hospodářské stability zhořského statku na počátku 60. let 16. století přikročil Jan Stránecký ke stavebním úpravám vlastního sídla. Tato činnost je doložena pouze nepřímo, písemné prameny zachycují v létě roku 1562 a v únoru 1563 přípravy na stavební práce, pro něž Jan Stránecký nechal sbírat množství stavebního kamení na pozemcích meziříčského panství u Frankova Zhořce. Kámen byl sbírán v sousedství pusté vsi Svařenova. Snahou Jana Stráneckého bylo rovněž povýšení dosavadní vsi Pivcovy Zhoře na městečko, udělení trhů a znovupovolení pečeti. Z žádosti je zřejmé, že již dříve byla Zhoř pečetí obdařena. Svoji první žádost císaři z roku 1567 opakuje roku 1570, opět bezúspěšně. K další žádosti již nedošlo, Jan Stránecký ze Stránec roku 1572 umírá a je pohřben v rodinné hrobce pod podlahou netínského kostela, kde jej dosud připomíná poškozený reliéfní náhrobek s erbovním znamením rodu.[36]

                    Po Janově smrti přebírají správu zhořského statku a výchovu dětí určení poručníci, mezi jinými také vdova Anna Bošovská z Polanky. Zbylými poručníky byli Znata z Lomnice a na Říčanech a Jan Martinkovský z Rozseče a na Litenčicích. Ten se také v téže době podílí na těžbě stříbrné rudy u Měřína. I toto období, zdánlivě klidné, se však zcela neobešlo bez právních sporů, přestože jen nahodilých a reagujících na dřívější neshody.[37]

                    Anna Bošovská z Polanky rozšířila zhořský statek roku 1580 o polovici pusté vsi Pohořílek s dvorem. Umírá na konci 80. let 16. století. Od roku 1584 spravuje panství Pivcovu Zhoř její dospělý syn Oldřich Stránecký, a to do roku 1587, kdy přechází Pivcova Zhoř na druhého bratra Aleše. Převod byl realizován podle dílčích listů, sepsaných mezi oběma bratry blíže neznámého data. Zatímco Aleši zůstává Zhoř, Oldřich přechází na nově oddělený statek Pavlínov, sestávající ze vsi Pavlínova s dvorem, zmíněným zde již roku 1569, vsí Šeborova, Pustiny, částí (Horních) Radslavic a Netína s pustou vsí Svařenovem a Novým dvorem a s mlýnem ve Frankově Zhořci s jeho příslušenstvím. Oldřich si nejpozději jmenovaného roku 1587 v Pavlínově při dvoře postavil tvrz, připomínanou tehdy krátkodobě pod jménem Nový Pavlínov, na níž a na příslušném zboží zapsal v roce 1591 své manželce Kateřině Kusé z Mukoděl věno. Naposledy se připomíná počátkem roku 1592, v průběhu téhož roku umírá a pavlínovský statek je opět připojen jako suverénní jednotka k Pivcově Zhoři. Výslovně se jako zemřelý připomíná roku 1593, kdy se vedl spor pro pozůstalé dluhy s jeho bratrem Alešem.[38]

                    Nadále již celé panství, opětovně spojené, spravuje Aleš Stránecký ze Stránec. Se svojí první manželkou neznámého jména, zemřelou asi roku 1605 za morové epidemie v okolí Pivcovy Zhoře, měl syna Oldřicha. Ten již jako mladý byl vychováván spolu s mladým Pertoldem Bohobudem z Lipé u jeho poručníka Karla staršího ze Žerotína. Mezi Stráneckým a Žerotínem tak vznikl určitý vztah, jenž posléze vyvrcholil do podoby půjčky značné sumy 9200 zlatých, kterými Aleš podporoval Žerotínovu činnost před a během stavovského povstání.[39]

                    Podruhé se Aleš oženil zřejmě v roce 1609. Jeho novou manželkou se stala Kateřina Dubská z Třebomyslic, vdova po Zdeňkovi Zámrském ze Zámrsku. Po něm také zdědila statek Jasenici u Náměště nad Oslavou s tvrzí. Kdy Zdeněk zemřel, není sice prameny přímo doloženo, roku 1609 však byla do zemských desk vložena jeho závěť, sepsaná již roku 1603. Intabulace smlouvy tak dokonala její právoplatnost, je zřejmé, že k tomu došlo teprve po smrti Zámrského. Roku 1609 se Kateřina uvádí již na Pivcově Zhoři.[40]

                    Osudy Stránecké – Pivcovy – Zhoře v průběhu prvního dvacetiletí 17. století nejsou dosud příliš objasněny. Aleš Stránecký se na konci tohoto období aktivněji zapojil do povstání moravských stavů, kde působil jako důvěrník a ubytovací komisař. Spolu s Janem Volbramem ze Štěkře byl do této pozice uveden v srpnu 1619. Počátkem prosince toho roku na stavovském sjezdu v Brně byla oběma jmenovaným svěřena prozatímní správa panství Velkého Meziříčí, které bylo stavy zkonfiskováno katolíkovi Janu Jetřichu Berkovi z Dubé a z Lipé. Statek za nedospělého Jana Jetřicha spravoval tehdy jeho poručník Lev Burian Berka z Dubé, který po povstání uprchl do Vídně. Na Meziříčí se pak Stránecký zbavil katolických zaměstnanců správy a posléze i místního kněze, jehož nahradil pro své luteránské smýšlení knězem stejné víry.[41]

                    Po porážce stavovského povstání nastalo těžké období, zejména pro četné nájezdy císařských vojsk. Vojáci dokázali celý kraj v krátké době vyrabovat a zničit. V prosinci roku 1620 „navštívili“ Meziříčsko Valoni, kteří přepadli meziříčský zámek a zřejmě navštívili i sídlo v Pivcově Zhoři, jak nasvědčuje rudkový nápis na stěně výklenkového prevétu. Na zámku v Meziříčí hledali majetek, který zde měl uschovat Aleš Stránecký. Tvrdili, že „ten pán, kterej míli odsud jest, totiž pan Stránec, svý všecky věci sem do zámku svésti měl“. Jak již bylo výše zmíněno v souvislosti s půjčkou Žerotínovi, byl Aleš Stránecký finančně zřejmě dobře zajištěn a pověsti o jeho majetku pronikly do povědomí i rabujícímu vojsku.[42]

                    Rabování císařskými vojsky, Poláky, Valony a jinými postihlo nejen samotné Velkomeziříčsko. Také například v nedalekém Budišově došlo souběžně k přepadu tamního zámku a k vyprázdnění zásob. Se Zhoří sousední panství rudolecké bylo rovněž citelně poškozeno. V Rudolci byla poškozena tvrz, stejně jako v blízké Černé, která byla ještě nedostavěna. Obě tvrze byly po nájezdu „pustý, dveře okna vytlučený, zámky odebraný“. Je tak zřejmé, že nájezdy vojsk zanechaly spoušť, kterou bylo nutno ještě dlouho napravovat.[43]

                    V soupisu statků z roku 1619 je jako majitel Pivcovy Zhoře a Pavlínova uveden Aleš Stránecký ze Stránec, zatímco Jasenici tehdy vlastnila jeho manželka Kateřina Dubská. V dalším soupisu majetku šlechty, pořízeném v souvislosti s pobělohorskými konfiskacemi 7. května roku 1622, jsou jako majitelé obou statků – Pivcovy Zhoře a Pavlínova – jmenováni „synové Alše Stránecký“. Toho data tedy již Aleš nežil. V soupisu prohřešících se stavů je mezi „zlomluvníky a žváči proti Jeho Svatosti papežské, Jeho Milosti císaři a víře katolické“ uveden i Aleš Stránecký.[44]

                    Zřejmě z obav o vlastní bezpečí se Aleš s celou svojí rodinou uchýlil ještě v průběhu stavovského povstání na manželčinu tvrz do Jasenice. Důvodem však mohla být i blízkost hlavní residence Karla staršího ze Žerotína v Náměšti nad Oslavou. V Jasenici také v dubnu roku 1620 stvrzuje Stránecký pravidelnou pololetní splátku zmíněného dluhu Karlu staršímu ze Žerotína. Důvodem k přesídlení na tuto rozsahem nepříliš velkou tvrz byla snad také blízkost tohoto v těžké pobělohorské době užitečného feudála. Ani pobyt zde však Alešovi život příliš neprodloužil. Umírá nejpozději začátkem roku 1622 a nedočkal se ani císařské konfiskace jeho panství Pivcovy Zhoře. Po jeho smrti připadl zhořský statek spolu s Pavlínovem synu Oldřichovi, který však zakrátko rovněž umírá. Jak se jmenoval, kde zmizel a zda vůbec existoval další bratr, o němž nepřímo hovoří zmíněný text z března roku 1622 („synové Alše Stránecký“), není známo. Správu statku po dobu pobytu celé rodiny Stráneckých na Jasenici řídil úředník Lukáš Růžovský ze Zarybenthalu, který je zde doložen v průběhu roku 1621. Po Alšově smrti jeho vdova zůstala i nadále na Jasenici, zřejmě proto, že na Zhoř neměla dědický nárok.[45]

                    Konfiskace Pivcovy Zhoře proběhla v roce 1623. Bohužel do dnešní doby se vlastní odhad statku, který byl v této souvislosti pro jeho ocenění proveden, nedochoval, proto není možno přiblížit ani podobu Stráneckého ekonomiky, ani základní hodnocení zdejšího sídla, případně jeho poškození za předešlých nájezdů vojsk. Je nutno se tak spolehnout pouze na údaje souhrnného konfiskačního protokolu. Podle jeho podkladů byl zhořský statek oceněn na 40 000 zlatých. Čtvrtina zboží byla ponechána dědicům, byla jim vyplacena v penězích. Dědici byli povinni podle zmínek v protokolu své matce vyplatit věno 2000 zlatých a blíže nevyčíslenou sumu věna své nejmenované sestře.[46]

                    Podle zmínky o dědicích žil tehdy ještě Alešův syn Oldřich. Podle zmínek, poskytnutých díky stížnosti netínského kněze Daniela Oslanského, žil Oldřich ve Zhoři až do své smrti, k níž došlo nejpozději v průběhu roku 1624. Počátkem roku 1625 měla na Pivcově Zhoři určitá práva ještě „panna Kačenka Stráncová“ a „paní Joštka Konášová, též Stráncová“. Správcem zhořského statku byl tehdy vladyka Jan Lešťanský z Lešťan.[47]

                    Další osudy Pivcovy Zhoře v prvních letech po Bílé hoře jsou značně nejisté. Díky konfiskačnímu protokolu a zmínkám v zemských deskách je známo, že zhořský statek připadl vzápětí Štěpánu Šmídovi z Freihofenu, jenž působil již před stavovským povstáním jako rentmistr a díky svému značnému finančnímu potenciálu několikrát vypomohl císaři značnou částkou. Pro vyrovnání dluhů mu byla nabídnuta a výhodně odprodána mnohá zkonfiskovaná panství. Většinu z nich Šmíd ani nepodržel a ihned je za výrazně vyšší sumu postoupil dalším zájemcům.[48]

                    Pivcovu Zhoř s Pavlínovem prodal vzápětí dvěma měšťanům z Augsburgu Maxu Fleckhammerovi z Aistetu a Hansu Matyáši Heinzelovi. Ti poté postoupili celé panství Johannu Zeschlinovi z Zeschlingsweiller, Kaltenneck a Schwenningen a jeho manželce Johanně Regině, rozené Jenischové. Převod byl písemně stvrzen teprve roku 1636, Johann Zeschlin se však na Pivcově Zhoři uvádí již v roce 1633, tehdy pod počeštěným jménem „Jan Česlínek z Česlínku“. Byl kancléřem vévody Wolfganga Viléma Neuburgského. To ho také nutilo nesetrvávat na svém statku, strávu panství tehdy zajišťoval správce Albrecht Znamirovský ze Znamirovic. Tehdy také vyvstal spor s majitelem sousedního meziříčského panství Janem Jetřichem Berkou z Dubé a z Lipé, který si činil nároky na opravu panství zhořského, náležející k Meziříčí ještě od doby existence měřínského proboštství. Po jeho smrti dali poručníci meziříčského statku Jiří Adam Falkenhon z Glošku a Ludvík Taroul z Taroulu stanné právo, a to až do splnění Berkových požadavků a uznání opravního práva na Zhoř. Stejně bylo postupováno i proti měřínskému statku Bianky Polyxeny Collaltové a proti Meziříčku jihlavských jezuitů.[49]

                    Manželé Zeschlinovi drželi zhořské panství do uvedeného roku 1636, kdy je prodávají Janu Křtiteli Kielmanovi z Kielmanseggu, císařskému radovi a jeho manželce Marii Sofii Kielmanové, rozené Kustnerové. Součástí panství byly kromě zámků (!) a vsí Zhoře a Pavlínova s ostatními vesnicemi a jejich příslušenstvím také vinohrady v Olbramovicích, které zde vlastnil již Aleš Stránecký.[50]

                    Kielmanové odvozují svůj původ od jihlavské měšťanské rodiny, která se zde uvádí od konce 16. století. Bratr nového majitele Pivcovy Zhoře Heřman Kielman získává roku 1628 erb a predikát „von Kielmanss Eckh“. V roce 1632 je mu spolu s Janem Křtitelem obnovena nobilitace a roku 1652 získávají oba titul svobodného pána. Je pravděpodobné, že původ rodu je nutno hledat také mezi těžaři, v roce 1600 se v Banské Štiavnici jmenuje Ondřej Kielman z Kielmanseggu.[51]

                    Dlouhé období třicetileté války zasáhlo zhořské panství nejen na svém začátku, v roce 1620, ale i v průběhu 40. let. Souviselo to s obležením Jihlavy švédským vojskem pod vedením plukovníka Samuela österlinga v letech 1645 až 1647. Rabující vojáci se dostávali až k Jimramovu a Bystřici nad Pernštejnem. Nejvíce byla okolní panství postižena v zimních měsících roku 1646, a to zejména statky v blízkosti Jihlavy. Kromě jiných zasáhla přítomnost Švédů také Brtnici, Luka nad Jihlavou Meziříčko a také Zhoř. Dobytek byl odsud odehnán a obilí vymláceno.[52]

                    Pivcova Zhoř se povýšení svého majitele do panského stavu ještě dočkala. Jan Křtitel Kielman z Kielmanseggu „na Zhoři, Pavlínově a Pohořílkách“, který v roce 1641 sepsal svoji poslední vůli, ji prodal teprve roku 1653, a to karmelitánskému klášteru v Mannersdorfu v Rakousku. Ve své jmenované závěti s prodejem ještě nepočítal, Zhoř v ní není vůbec zmíněna, pouze ve formě predikátu.[53]

                    Mannersdorfský klášter pro značnou vzdálenost nemohl dostatečně zhořský statek obhospodařovat a vzápětí po koupi jej pronajal rodu Collaltů. Ti vlastnili sousední panství rudolecko – černické a velké dominium Brtnice na Jihlavsku a Pivcova Zhoř byla v dostupnosti jejich správního aparátu. Zhoř spravovali až do roku 1680, kdy ji jmenovaný klášter prodává dalším majitelům. Z tohoto období se v materiálech collaltovského rodu dochoval soubor účtů, dokládajících i nevelké stavební práce ve zhořském zámku.[54]

                    V roce 1664 prováděl měřínský zedník práce v zámecké kuchyni, současně byly kamnářem zhotoveny kamna do zámeckého pokoje a byly realizovány blíže neurčené práce v zámecké kapli. Rovněž v dalším roce byly v zámku realizovány blíže neupřesněné práce zedníkem z Měřína. Jednou z nejčastěji doložených prací bylo zasklívání rozbitých oken, které bylo ve zhořském zámku prováděno opakovaně každý rok. Roku 1667 byla opět opravena kuchyňská pec, roku 1669 jsou uvedeny výdaje na vojáky, žijící 3 měsíce na zámku ve Zhoři, v roce 1675 je zmíněno zasklívání oken v panském rondelovém pokoji. Zajímavou zmínkou je údaj z roku 1665, kdy je zapsán zisk za nájem pokojů v pavlínovském zámečku.[55]

                    Zámek v Pivcově Zhoři, či jak se již začínalo uvádět, Stránecké, nebyl v tomto období pouze sídlem hospodářské správy statku, ale příležitostně v něm pobývali i sami Collaltové. Názorně se o tom zmiňuje list bohdalovskému faráři z října roku 1666, sepsaný Claudiem Collaltem „na zámku Zhoři“.[56] Je tak zřejmé, že přes blízkost vlastních sídel v Rudolci a Černé a přes nevelkou vzdálenost od své hlavní venkovské residence v Brtnici využíval tehdejší nájemce i zdánlivě přebytečné zhořské sídlo.

                    Z roku 1671 se dochoval soupis vrchnostenských realit zhořského statku, iniciovaný nutností sepsat veškeré komíny všech budov na panství. Soupis měl sloužit jako podklad pro vyměřování tzv. komínové daně, tedy zdanění všech budov podle počtu komínů. Na zhořském zámku je uvedeno 9 komínů v provozu a 3 pusté. Na panství byly tehdy 4 panské dvory, 2 ovčírny, 2 panské mlýny, 2 hostince, 2 kovárny a vinopalna.[57]

                    Od poloviny 17. století jsou dějiny Stránecké Zhoře doprovázeny dosud nejasnou a zatím těžko řešitelnou skutečností: z písemností mizí ves Zhoř. Není jmenována ani v žádném z katastrů, tzv. lánových rejstříků, z druhé poloviny 17. století, neuvádí ji ani gruntovní kniha zhořského panství z roku 1662 a ani urbář tohoto panství z roku 1695. Přesto však zcela nezmizela. Množství obyvatel Zhoře zachycuje matrika netínské farnosti, založená v roce 1688 a soupis domů také odhad panství z počátku 18. století. Jmenovitě jsou jednotliví usedlí doloženi v roce 1734, kdy zde bylo 17 usedlostí, zatímco krátce před tím až 24 chalup. V roce 1734 byla veškerá půda nově přeměřena a zmíněných 17 domů bylo nově vytyčeno. Krátce před tím, roku 1716, se ve Zhoři jmenuje dokonce rychtář a purkmistr. Přesto Zhoř i nadále chybí v dalších katastrálních soupisech.[58]

                    Jak již bylo zmíněno, Collaltové spravovali zhořské panství do roku 1680. Tehdy, 15. října, prodává klášter karmelitánů v Mannersdorfu toto panství Rudolfu hraběti Rabattovi, svobodnému pánu na Dornbergu a pánu na Canale za sumu 40 000 zlatých. Panství Pivcova Zhoř tehdy sestávalo ze zámku ve Zhoři s pivovarem, vinopalnou a sladovnou, s kůlnami, sýpkou, bednárnou a kovárnou, s hostincem na brněnské silnici a z vesnic Netína s farním kostelem a kolaturou, Kochánova, Šeborova, Pustiny, Pohořílek, Otína, Pavlínova s rytířským (tvrzí), Radslavic, Frankova Zhořce a čtyř vystavěných panských dvorů ve Zhoři, Pohořílkách, Netíně a Nového dvora a nedostavěných dvorů v Pavlínově a Kochánově.[59]

                    Rudolf Rabatta žil střídavě na zámku ve Zhoři a na svém domě ve Vídni, kde také počátkem roku 1688 umírá. Již v dubnu 1683 sepisuje svoji poslední vůli, v níž odkazuje zhořské panství svému synovi Rudolfu Václavu Rabattovi. Ten byl v době smrti svého otce ještě nezletilý, jeho kurátorem byl Martin Bedřich Pruskovský z Freienfelsu. Ten převedl zhořský statek na mladého Rudolfa Václava teprve v roce 1690. Rudolf Rabatta rozšířil své državy na Vysočině ještě v roce 1683 o statek Ratibořice u Třebíče, který koupil od Anežky Alžběty Ullerstorferové z Němčího, V dubnu roku 1695 prodal panství Zhoř rytíři Janu Dětřichovi Rummerskirchenovi a na Průhonicích.[60]

                    Rod z Rummerskirchen získal inkolát (domovské právo) v českých zemích teprve roku 1681, zde již dříve nabyl některá panství. Od roku 1670 vlastnil Jan Dětřich Rummerskirchen statek Podmokly na severovýchodním Plzeňsku, roku 1685 kupuje od jezuitů Starého Města pražského panství Průhonice u Prahy. Ziskem Pivcovy (Stránecké) Zhoře a Beranova, který získal roku 1694 od Tobiáše Ladislava z Horneku, rozšiřuje své dosavadní majetky i na území Moravy, kde se také trvaleji usazuje.[61]

                    Z doby působení Rummerskirchenů na Stránecké Zhoři, neboť pod tímto jménem se již tehdy začíná dosavadní Pivcova Zhoř uvádět, se dochoval sice nepříliš významný, ale přesto nepomíjitelný pramen, jímž je jednoduchý nákres zámecké budovy na mapě Moravy od rakouského rytce Jiřího Matyáše Vischera, pocházející z roku 1692. Mapa se od jiných soudobých kartografických pramenů odlišuje zejména zachycením některých budov – hradů, zámků a klášterů – jejich miniaturními obrazy. Některé z těchto objektů jsou zakresleny se značnou věrohodností a přesností, jiné jsou zobrazeny pouze schematicky. Zámek ve Stránecké Zhoři náleží spíše mezi ty první. Je zakreslen v podobě obdélné budovy, patrové, s průčelím pročleněným dvěma řadami oken. Oba okraje průčelí jsou doplněny zvýšenými věžemi, zakončenými silně zahrocenými vysokými střechami. Celek obklopuje ještě vnější linie opevnění, rovněž s válcovými rondely na nárožích. Je otázkou, zda přítomnost vnějšího pevnostního pásu s rondely reagovala na reálný stav na konci 17. století, či zda byla pouze symbolem, zdůrazňujícím fortifikační stav objektu.[62]

                    Jan Dětřich z Rummerskirchen umírá v dubnu roku 1707 na svém sídle v nedalekém Beranově. Zůstává po něm vdova Marie Františka, rozená z Buchenbergu a sedm dětí, z toho šest synů: Jan Kryštof, Antonín Ferdinand, Ignác Leopold, Josef Ferdinand, Karel Josef a Ferdinand Jáchym. Poručníkem dosud nezletilých bratrů byl poté určen Josef Ferdinand, který byl jediný plnoletý (ze čtyřech sourozenců, kteří byly testamentem určeni jako dědici Zhoře). V roce 1711 bylo dědictví konečně rozděleno, Zhoř získal Karel Josef. Určité podíly zde si podržel i Josef Ferdinand, který zde spolu se svým bratrem i nadále sídlil. V prosinci roku 1716 umírá na Zhoři manželka Karla Josefa Marie Alžběta, roku 1718 pak zde zemřel sedmiletý Karlův syn Jan Josef. Oba byly pohřbeni v rodinné hrobce Stráneckých v Netíně. Josef Ferdinand žil na zámku ve Stránecké Zhoři až do roku 1722, kdy i on zde umírá. Pobyt členů rodu byl od roku 1708 omezen pouze na Stráneckou Zhoř, neboť již toho roku prodal Antonín Ferdinand Rummerskirchen statek Beranov Janu Antonínovi Pachtovi z Rájova.[63]

                    V roce 1708 byl v souvislosti s řešením pozůstalostních práv zpracován inventář zámku ve Stránecké Zhoři.[64] Jeho obsah přibližuje podobu zámku, účel jednotlivých místností a především vybavení jeho interiérů. Je zajímavým podkladem pro řešení podoby zámku, zejména v případě, kdy došlo v průběhu dalšího vývoje k jeho naprosté degradaci.

                     Podle rozhodnutí královského tribunálu v roce 1728 bylo rozhodnuto, aby bylo zhořské panství prodáno tomu zájemci, který nejvíce zaplatí. Tak bylo 20. února roku 1729 postoupeno Karlem Josefem Rummerskirchenem zemskému advokátovi Karlu Schellenbergrovi, zastupujícímu majitele sousedního meziříčského panství hraběte Antonína Františka Ugarta.[66]

                    Toto datum má v dějinách zámku ve Stránecké Zhoři značný význam. Představuje totiž předěl, kdy již natrvalo ztrácí zhořský statek svoji dosavadní suverenitu a stává se pevnou součástí Velkého Meziříčí. Díky i své topografické návaznosti na toto panství tak ztrácí na významu i zdejší zámecké sídlo, alespoň pokud jde o dosavadní úlohu šlechtického obydlí. Ustupuje nápadně do pozadí a další jeho dějiny se již odvíjejí od historie meziříčského dominia. Zánik samostatného statku je patrný rovněž díky téměř naprosté absenci písemných pramenů, dokumentujících následné využití objektu a jeho stavební vývoj.

                    Prodej zhořského panství neproběhl lehce. Splátka za Zhoř se protahovala až do třicátých let 18. století, kdy bylo roku 1735 celé meziříčské panství včetně zhořského statku postoupeno Leopoldovi vévodovi šlesvicko – holštýnskému. Ten umírá v březnu roku 1744 ve Vídni bez mužského dědice a celé své zdejší panství odkázal ve své poslední vůli z roku 1738 svým čtyřem dcerám Marii Gabriele kněžně Fürstenberkové-Möskirchové, Marii Eleonoře vévodkyni z Quastally, Marii Terezii kněžně öttingenové a Marii Charlotě kněžně Löwensteinové-Wetheimové.

                    Po vévodově smrti získala po rozdělení pozůstalosti meziříčské panství Marie Eleonora vévodkyně z Quastally, která se provdala za vévodu Josefa z Quastally a Sabionetta, knížete z Pozzola. Marie Eleonora umírá v únoru roku 1760 a ve své závěti z listopadu roku 1759 postupuje Meziříčí včetně Stránecké Zhoře svým dvěma neteřím, dcerám sestry Marie Terezie öttingenové, Leopoldině hraběnce Kounicové-Rittberg a Eleonoře, manželce Karla Josefa z Lichtenštejna. V srpnu roku 1764 bylo na základě tehdy uzavřené smlouvy mezi oběma sestrami meziříčské a zhořské panství postoupeno Eleonoře Lichtenštejnové. Panství se statky Zhoř a Radostín bylo tehdy oceněno na 440 000 zlatých. Do zemských desk byl prodej uveden roku 1765.[67]

                    Z tohoto období pochází první celkový mapový podklad, zobrazující značně zjednodušenou formou intravilán Stránecké Zhoře včetně vrchnostenského areálu. Tento materiál je součástí tzv. I. vojenského mapování, zvaného také Josefského. Toto mapování bylo prováděno v letech 1764 až 1768 a je místy výrazně schematické. To platí zejména pro převážnou část území Vysočiny včetně Stránecké Zhoře. Zástavba této vesnice je soustředěna do jednostranného pásu podél komunikace od císařské silnice k zámku, odkud odbočuje druhá spojka k hlavní obchodní trase. Na její křižovatce je zachycen později neznámý shluk budov. V místech zámku je uvedena jednoduchá čtyřkřídlá budova, která však může symbolizovat také hospodářský dvůr. Při jižním okraji zástavby je zakreslena miniatura silně zeschematizované blokové budovy, k níž je zevně přistavěna hranolová věž, zakončená cibulovou střechou. Interpretace této kresbičky není jasná, připomíná spíše než feudální sídlo stavbu církevní povahy.[68]

                    Krátce před vyhotovením předešlé mapy byl sepsán nejstarší dosud dochovaný tzv. hospodářský inventář, zachycující nemovité vybavení všech vrchnostenských budov na meziříčském panství, pouze s výjimkou vlastního zámku ve Velkém Meziříčí. Inventář, z průběhu druhé poloviny 18. století dochovaný pouze značně nahodile, je významným dokladem o hospodářském využívání zhořského zámku, postrádajícího tehdy již charakter feudálního sídla. Nejstarší inventář pochází z roku 1763 .

                    Eleonora z Lichtenštejna umírá 26. listopadu roku 1812 a své statky odkázala svému synovi Mořici knížeti z Lichtenštejna. Ten přebírá panství v listopadu roku 1816. Umírá však poměrně záhy, již v březnu 1819 a pozůstalý majetek je rozdělen mezi jeho tři dcery Marii Ludviku, Eleonoru a Leopoldinu. Meziříčské panství spolu se Stráneckou Zhoří získala posledně jmenovaná Leopoldina, která se později provdala za Ludvíka knížete z Lobkovic. Po její smrti v září roku 1899 přechází Velké Meziříčí se vším svým příslušenstvím na jejího syna Rudolfa knížete z Lobkovic.[69]

                    Stav zámku na počátku 19. století dokumentuje jeho stručný popis, blížeji nedatovaný, podle náhodných zmínek v jiné souvislosti vypracovaný krátce po roce 1806.[70] Popis zmiňuje i účel zámku v průběhu druhé poloviny předchozího století a poskytuje tak základní představu, nutnou pro upřesnění využití zámku, tehdy již spíše hospodářské budovy velkostatku.

Ve Zhoři stojí starý, dnes zchátralý zámek, který je dnes celý nově pokryt. V tomto zámku se nalézají zchátralá obydlí pro drába, lučního hlídače, zámečníka a penzionovaného hajného. Zbylý díl zámku byl kdysi užíván pro uložení obilí, ale špatná střecha toto využití dále nedovolovala.“

                    Z průběhu první poloviny 19. století se dochovalo několik plánových materiálů, dokumentujících urbanistický vývoj vesnické zástavby Stránecké Zhoře včetně zdejších vrchnostenských staveb. V prvé řadě jde o plán pozemků vrchnostenského dvora ve Zhoři z roku 1815. Tento materiál je vyhotoven se značnou, místy až podivuhodnou, přesností a překvapuje detailností zobrazení. Mapa barevně odlišuje zástavbu vrchnostenskou a rustikální, panské stavby jsou zobrazeny červeně. Je zde zakreslena ještě původní vinopalna pod zámkem, sýpka, bývalý pivovar,[71] a severně od zámeckého bloku tehdy ještě trojkřídlý panský dvůr, s nímž byla zdí spojena budova stodoly a šafářského domu. Za šafářským domem se rozprostírala zdí obehnaná jetelová zahrada. Při její východní hraně protékala přibližně v místech nynější silnice menší vodoteč, která zde napájela dvojici malých rybníčků. Větší z nich byl umístěn v místech parkoviště pod hlavní křižovatkou silnic. Západně od zahrady stála protáhlá budova ovčírny. Mapa již zachycuje dodatečně dokreslenou budovu nového lihovaru, odlišného odstínem zbarvení. Nad silnicí se zakreslen areál zájezdního hostince a další shluk drobné venkovské zástavby.

                    Vlastní budova zhořského zámku je na rozdíl od pozdějších katastrálních map zachycena s naprostou přesností. Křídla zámku jsou svými rozměry stejná, pouze severní křídlo vykazuje širší rozsah, stejně jako je tomu ve skutečnosti. Zámek je umístěn na zvýšeném plató, obtékaném a západě drobným potůčkem, vytékajícím z nádrže u dvora. Úžlabina, kudy zmíněný potůček proudil, je dnes již zcela zanesena a téměř zarovnána. Tento stav možná také přispívá silnému zavlhání severního průčelí zámku. V těsném sousedství západního křídla zámku je umístěna menší protáhlá stavba, další, dřevěná, se nalézá severně od severovýchodního rondelu. V místech zděné budovy na západě stála až do doby správy zámku zemědělským družstvem v Měříně obrovská žulová nádrž, zhotovená z jednoho kusu. Její části jsou dnes obsaženy v základech novodobých garáží.

                    Čtverec zámku doplňuje čtveřice nárožních okrouhlých rondelů, v ose severního křídla předstupuje hranolový útvar, rovněž na půdorysu čtverce. Tento útvar zřejmě zobrazuje vysunutou vstupní věž, jejíž stopy se dochovaly na vnějším průčelí zámku a hovoří o ní rovněž některé písemné prameny. Průchozí charakter věže je dán zaústěním přístupové komunikace, na plánu detailně zobrazené včetně jejích variant a větvení. V okolí zámku zachycuje mapa ještě nesourodě rozmístěné zahrádky a užitkové parcely blíže nejasného využití. Tento materiál je v současnosti nejzásadnějším podkladem pro řešení stavební problematiky zámku před jeho novodobou stavební degradací, probíhající v etapách již od počátku 19. století.[72]

                    V roce 1835 bylo provedeno přesné zaměření budov a parcel zhořského územního katastru, související s vypracováním tzv. stabilního katastru pozemkové daně za účelem zřízení nového daňového systému. Toto mapování probíhalo v několika etapách. V prvé fázi byly vyhotoveny tzv. indikační skicy, místy více či méně nepřesné barevné plány, barevnou škálou odlišující jednotlivé pozemky podle charakteru porostu a budovy podle významu a zejména stavební podstaty. V jejich případě byl kladen důraz na hořlavost stavebního materiálu. Na jejich podkladě byly teprve poté vyhotoveny konečné mapové listy, a to jak v černobílé, tak i v barevné podobě. Tyto katastrální mapy slouží jako podklad mnohdy až dosud. V případě zhořského zámku však jde o pramen nepřesný, oproti staršímu plánu z roku 1815 zachycujícímu zámeckou budovu ve značně deformované podobě.

                    Svým obsahem se obě mapy z roku 1835 – indikační skica a mapa stabilního katastru – příliš neliší. Oproti stavu z roku 1815 se jejich obsah výrazněji nezměnil. Pouze vlastní hmota zámku již neobsahuje vstupní věž, naopak v jihozápadním koutu je zakresleno dvouramenné schodiště.[73]

                    Mapa stabilního katastru byl opětovně použita jako podklad pro plán vrchnostenských budov, vypracovaný v průběhu druhé poloviny 19. století. Rozsah a dispozice zámku zůstává stejná, v případě dalších staveb zde již chybí severojižně situovaná stodola severně od panského dvora, na ni navazující šafářský dům, stávající v místech nynější obecní kaple, byl tehdy oproti stavu ve 30. letech rozšířen přístavbou bočních krátkých křídel.[74]

                    Druhořadý význam zámecké budovy ve Stránecké Zhoři v rámci vrchnostenské ekonomiky se odrazil rovněž v téměř absenci veškerých stavebních dokladů, zejména materiálů staršího data. Až na drobné výjimky není obsažen ani ve stavebních účtech panství, dochovaných nahodile od roku 1802 a systematicky teprve od roku 1820, s krátkým přerušením v letech 1836 až 1840.

                    V roce 1802 jsou za zhořském zámku doloženy blíže nespecifikované zednické práce nákladem 6 zlatých 36 krejcarů. V červnu toho roku byla pokryta střecha zámku a opravena zámecká vrata. Nevelké opravy byly realizovány také v konírně zhořského správce. V listopadu téhož roku bylo položeno 24 sáhů dlouhé vodovodní potrubí z panského dvora (zřejmě přilehlého rybníčku) do zámku v ceně 8 zlatých 15 krejcarů. Roku 1806 byl opraven plot v zámecké zahradě. Poté nastává dlouhá odmlka, kdy zachované účty nezachycují v zámku žádné práce. Pouze v roce 1829 byla ve zhořském „zámečku“ opravena vodárna.[75]

                    Teprve od roku 1844 jsou doloženy stavební zásahy v zámku již s větší systematičností. Roku 1844 byly realizovány opravy v bytu vrchnostenského správce, v bytu purkrabího byl tehdy vyzděna nová pec. V zámku byl dále zbudován nový dřevník, ve zdejší stáji pro telata byly osazeny nové zárubně v počtu 5 kusů. Roku 1846 byl obílen byt správce a opravena sýpka na zámku. Líčení bytů na zámku bylo prováděno v krátkých odstupech opakovaně, dokládají to téměř každoroční zmínky v účtech, a rovněž i značná souvrství na zachovaných konstrukcích budovy. V roce 1848 byla v bytu správce osazena nová pec a položena nová podlaha.[76]

                    Pro srovnání s předešlými popisy zámku v podobě hospodářských inventářů jsou uvedeny inventáře zhořského zámku z druhé čtvrtiny 19. století. Jejich obsahy rovněž zachycují pozvolný úpadek zámku od počátku 19. století a jeho pozvolné obnovení již pouze v podobě hospodářské budovy před polovinou téhož věku. Následně je citován popis zámku z roku 1838, kdy byl téměř prázdný a zpustlý, poté popis z roku 1850, již po jeho opětovné rehabilitaci.[77]

                    V roce 1908 zdědil panství meziříčské včetně Zhoře František hrabě Harrach. Po jeho smrti v roce 1937 připadl celý velkostatek jeho dceři Josefě, provdané Podstatské-Lichtenštejn, která jej pak vlastnila až do roku 1948, kdy jí byl po komunistickém převratu zkonfiskován.[78]

                    Tyto poslední údaje se však již zámku ve Stránecké Zhoři netýkaly. Ve dvacátých letech 20. století proběhla na panství pozemková reforma, silně zasahující do dosavadního hospodářského potenciálu dřívější šlechty a majitelů velkostatků. Od meziříčského statku byl oddělen mezi jinými i hospodářský dvůr ve Stránecké Zhoři, jehož součástí byl i zámek, samostatně blíže nespecifikovaný. Jeho novým majitelem se stalo Družstvo pěstitelů a šlechtitelů hospodářských plodin, spol. s r.o., ustanovené počátkem roku 1930. Družstvo odkoupilo zhořský dvůr včetně zámku za sumu 612 000 Kč bez živého a mrtvého inventáře. Oddělení dvora ve Stránecké Zhoři však neproběhlo v rámci zmíněné pozemkové reformy, nově založené družstvo jej získalo přímo od majitele velkostatku Františka Harracha. Převod dvora byl realizován v březnu roku 1932.[79]

                    Do stavby zámku citelně zasáhl rozsáhlý požár, který jej postihl 2. března roku 1943. Důvodem požáru bylo zřejmě značně teplé a suché počasí, podporované velkým větrem. Oheň se brzy rozšířil na celý zámek. V jeho budově tehdy bydlel stávající šafář, pak penzionovaný šafář a další tři byty náležely zaměstnancům hospodářství. Stáje v přízemí západního křídla sloužily jako vepřinec. Na sýpkách v patře zámku bylo uskladněno lněné semeno. Přes aktivní účast několika hasičských sborů se však podařilo pouze zabránit rozšíření ohně na okolní domy, zámek však v celém svém rozsahu vyhořel. Zanikly zejména veškeré dřevěné konstrukce, včetně zřejmě ještě renesanční táflované stěny východního křídla a zbytků renesančních stropů. Po uhašení požáru bylo zahájeno vyšetřování a hledání viníka, do vyšetřovací vazby byl vzat správce majetku František Hejátko, vina mu však nebyla prokázána.[80]

                    Již 15. března toho roku, tedy asi dva týdny po osudném požáru, bylo vyprojektováno nové zastřešené objektu. Jeho autorem byl tesařský mistr Karel Kozina z Velkého Meziříčí. Obnova však byla realizována teprve v roce 1944, takže zámek zůstal celý jeden rok odkrytý a nezajištěný před deštěm. Projekt, při jehož realizaci byly zčásti nově přezděny i profilované korunní římsy, však nebyl dodržen v úplnosti. Předpokládal například zastřešení nárožních rondelů vyššího kuželového tvaru, konstrukčně odděleného od zastřešení vlastní budovy. Tento tvar však nebyl v úplnosti realizován, byl značně pozměněn a nahrazen dosavadní nízkým kuželovým krovem, svým tvarem přispívajícím k degradaci památky a napomáhající k průběžnému zatékání srážkových vod.[81]

                    Po skončení války v roce 1945 byla na Družstvo pěstitelů ve Stránecké Zhoři uvalena národní správa. Kromě škod, způsobených požárem, utrpělo na konci války družstvo újmu, způsobenou projíždějící Rudou armádou, a to ve výši téměř 220 000 korun. Těžká finanční situace, ztížená také podstatně nižší sklizní, vedla k odprodání objektů včetně zámku družstvu Elita v Brně. To zde také vedlo hospodářství již od roku 1940. V dubnu roku 1947 byla obě družstva sloučena a zámek tak přechází do majetku brněnské Elity.[82]

                    Družstvo Elita Brno však již v květnu roku 1946 zadalo projekt na vnitřní úpravy budovy někdejšího zámku, na projektu uváděného jako dvůr. Jak doslovně uvádí technický popis projektu, majitel „hodlá přestavěti stávající jednopatrovou renesanční budovu zámečku pro účely družstva, tj. zříditi byty pro deputátníky, sezónní dělníky, byty úředníka, dále laboratoře pro výzkum obilí a bramborů, sýpky pro uskladnění obilí a sklepy pro uskladnění brambor, jakož i znovuzříditi různé pomocné místnosti jako prádelnu, pekařskou pec a nutná příslušenství k bytům jako jsou sprchy, záchody, komory atd. V přízemí bude po pravé straně průjezdu umístěna prádelna s pekařskou pecí, na levé straně pak sklepy pro uskladnění vzorků brambor. Po levé straně dvorního traktu bude zřízen jednopokojový byt pro traktoristu s příslušenstvím. V protilehlém traktu bude zřízena laboratoř bramborů a sklepy na uskladnění brambor. Do patra bude se vcházeti jednak schodištěm, umístěným po pravé straně ve dvoře a pak v severní věži zřízeným točitým schodištěm. V I. patře budou umístěny v části přední a levého bočního traktu sýpky, zbytek předního traktu a v pravém bočním traktu pak budou zřízeny byty pro ženaté dělníky a ženaté dělníky sezónní a sezónní dělníky svobodné obého pohlaví. Tyto byty obsahují kuchyň a pokoj a příslušenství, tj. záchody, spíže a koupelnu, dále chodbu a předsíně. Tyto byty jsou přístupny výše zmíněným točitým schodištěm v severní věži. Noclehárny pro svobodné deputátní dělníky jsou přístupny stávajícím schodištěm ve dvoře a obsahují chodbu a dvě místnosti pro muže a pro ženy, společnou kuchyň, oddělené záchody a umývárny. V protilehlém traktu v I. patře bude zřízena ještě laboratoř a laboratoř pro výzkum obilí, rovněž přístupná přes balkon schodištěm ze dvora a pak samostatný jednopokojový byt s kabinetem pro hospodářského úředníka, přístupný ze dvora samostatným dvouramenným přímým schodištěm. Tento byt bude míti ještě u pokoje kruhový pokojík, zřízený z bývalé věže. Nad tímto patrem jest pak zřízena půda.“ Plány přestavby zámku vypracovala firma František Lysák z Měřína. Jeho projekt kromě zmíněného předpokládal nové vyzdění špalet vjezdového otvoru v ose severního průčelí, zbudování rampy vlevo od tohoto vjezdu, oddělení východního křídla v přízemí od navazujících úseků křídel jižního a severního a úpravu průchodů v místech bývalého dýmníku a úzké chodbičky v ose východního křídla. Přeřešeny byly i vstupy a okna v místnostech vedle průjezdu a ve vydělené velké prostoře jižního křídla. Do severozápadního rondelu mělo být umístěno točité levotočivé schodiště s přímým vstupem v místech střílnového otvoru při severním průčelí zámku.

                    V úrovni patra byly tato úpravy značné. Kromě vložení četných subtilních příček v celém rozsahu jižního, západního a části severního křídla šlo zejména o zúžení dřívějších širokých okenních nik renesančního původu na rozsah vlastního okenního otvoru. Ty byly projektovány v celém rozsahu patra zámku, s výjimkou východního křídla. Ve východní části severního průčelí byl prolomen široký vstup na přiloženou rampu. Přezděna byla i okna v nádvorním schodišti. Naopak zazděna byla některá okna v obou západních rondelech. Projekt není zcela přesný, v některých případech neodpovídá charakter zaklenutí, v patře západního křídla jsou zakresleny široké renesanční niky, které zde nikdy nebyly.[83]

                    Schválený záměr byl vzápětí postupně uváděn do reality. Ještě v jarních měsících roku 1948 však nebyl celý projekt dokončen. Jak bylo při kontrole v polovině dubna 1948 zjištěno, majitel, jímž bylo družstvo Elita, národní podnik Brno ve Stránecké Zhoři, „provedl rekonstrukci deputátních bytů pro zaměstnance družstva Elity. Rekonstrukce těchto 5 bytů a jedné svobodárny byla provedena tak, že žadatel vyboural staré příčky, které dělily kuchyni od komory nebo pokoje a chodby a postavil příčky nové v takovém dispozičním řešení, aby obývací část těchto domků, tj. kuchyň a pokoj, které byly dříve obráceny k severu, byly nyní po rekonstrukci obráceny k jihu. Starý stav byl v tak desolátním stavu, že ohrožoval zdraví a bezpečnost deputátníků. Pro tuto konstrukci bylo použito starého materiálu z rozbouraných příček.“

                    Ještě na konci roku 1947 byly provedeny některé dílčí úpravy předloženého projektu, zaměřené a řešení dispozice bytu ve východní části jižního křídla v úrovni patra zámku. Současně byly navrženy určité změny v umístění lehkých příček bytů v patře západního křídla.[84]

                    Další velká stavební aktivita na zámku ve Stránecké Zhoři na sebe nenechala dlouho čekat. V červnu roku 1953 byla vyprojektována adaptace a přístavba zámku pro školu SPD, tedy Středisko pracujícího dorostu. Úpravy se zaměřily na jižní křídlo a navazující část křídla východního, kde byly umístěny provozovny Učňovské školy zemědělské. Ty se v interiéru přízemí projevily pouze v podobě jednoduchých vložených příček a v úpravách některých okenních otvorů a vstupů. Stejně tak i v úrovni patra, kde byla nově přezděna západní stěna jihovýchodní nárožní místnosti. Největším zásahem bylo odstranění koutového schodiště v nádvoří a jeho nahrazení novotvarem schodišťového traktu, zabírajícím celou šířku nádvorního průčelí jižního křídla. Vstup byl umístěn v přízemním rizalitu, nesoucím v úrovni patra balkon. V souvislosti s tím bylo také odstraněno starší schodiště v interiéru jižního křídla a jeho prostora byla využita pro kuchyni, kabinet a sociální zařízení. Značné narušení hmoty zámku představovalo umístění internátních pokojů pro učně v půdním prostoru jižního křídla, osvětlených velkými vikýřovými okny, zaříznutými do hmoty profilované korunní římsy jižního průčelí. Přístup do této úrovně byl veden starším schodištěm na půdu zámku. V souvislosti s vložením nádvorního dvouramenného schodiště byla z těchto míst odstraněna renesanční půlkruhová kašna s raně barokním chrličem a přenesena k vnějšímu jižnímu průčelí zámku. Výklenek nad ní, s částečně roku 1943 ohořelou sochou sv. Jana Křtitele, byl zazděn a nad podestou schodiště vysekán nový, sloužící pro umístění busty V. I. Lenina.

                    Podle zápisu z jednání dne 4. července 1953, vyvolaného připravovanou přístavbou, byla celá úprava, související s novým nádvorním schodištěm, popsána takto:

„Přístavba bude situována ze strany severní v jižním křídle budovy. Stávající schodiště s verandou bude odstraněno a podél celého průčelí postaven vestibul o šířce 545 cm. Uvnitř vestibulu bude provedeno nespalné schodiště o šířce ramene nejméně 130 cm řešené s výstupy na dvě strany. Po křídlech z levé strany budou umístěny tři splachovací záchody, z pravé strany spíž a skladiště pro přilehlou kuchyň. Místnost v přízemí vedle závodní jídelny bude adaptována, výška podlahy dána do úrovně závodní jídelny, odstraněno stávající schodiště a zbourán starý průlezný komín. Bude vybudováno nové komínové těleso o třech průduších a ventilaci. Adaptovaná místnost bude sloužit jako kuchyň pro SPD, vedle kuchyně bude zřízena sprcha. V prvním patře nad vestibulem bude chodba s tvrdou podlahou. Schodiště do podkroví budiž uzavřeno proti půdnímu prostoru ohnivzdorně dveřmi oplechovanými v křídle i zárubni. Památkově chráněná kašna budiž přemístěna na střed jižního venkovního průčelí a to bez poškození. Při přemísťování budiž dbáno, aby kašna nebyla poškozena.“

                    Dosavadní uživatel objektu, Krajský výzkumný ústav zemědělský se sídlem v Havlíčkově Brodě, přes dílčí postoupení budovy zámku zemědělské škole užíval větší díl zámku dosavadním způsobem. Byl zde umístěn byt vedoucího rostlinné výroby K. Votoupala, nacházely se zde stáj, sýpka, sklep na řepu, jídelna a skladiště pohonných látek.

                    Učňovská škola zde setrvala pouhé jedno desetiletí, přesně podle smlouvy z roku 1953, v roce 1963 byla přemístěna do Velkého Meziříčí. Budova zámku však i v tomto období dílčí formou sloužila pro Šlechtitelský a semenářský podnik, tehdy se sídlem v Havlíčkově Brodě.[85]

                    V jeho užívání byla i přízemní partie západního křídla a navazující prostory v křídle severním. Ty byly od přelomu 18. a 19. století využívány pro stájové účely. V březnu roku 1958 zažádal semenářský podnik o povolení adaptovat tyto prostory na dílny. Západní křídlo, tvořené dosud jedinou prostorou, bylo rozděleno subtilními příčkami na dvě menší místnosti po stranách a velkou uprostřed. V severní byla umístěna kovárna, v jižní truhlárna a v prostřední opravna strojů. V severním křídle byl vložen sklad. Podle technické zprávy projektu adaptace sestávala z vybourání žlabů, oprav dlažby a vybílení. Mimo to:

– sklad – zazdění otvoru dveří v dělící příčce k západnímu křídlu, oprava omítek a vybílení.

– kovárna – vyzdění příčky 30 cm široké (oddělující ji od zbytku západního křídla), vybourání otvoru pro okna (zdvojená v západní stěně) a osazení nových železných oken.

– opravna strojů – vybourání dvou otvorů 250/280 pro vrata ve venkovním zdivu (dnešní vrata a později zazděná vrata symetricky umístěná).

– truhlárna – vyzdění příčky 30 cm široké (oddělující místnost od zbytku západního křídla) a vybourání otvoru pro osazení nových železných oken (zdvojená v západní stěně) a zvětšení okna v čele (v jižní stěně) dílny.

Souběžně s těmito úpravami bylo do interiéru jihozápadního rondelu vloženo sociální zařízení s přímým vstupem z vnějšku, prolomeným v jeho hmotě v těsném sousedství západního průčelí zámku.

                    V objektu zámku byla pro účely jednotného zemědělského družstva se sídlem v Měříně umístěna také závodní kuchyně s jídelnou, která zde existovala již v době využívání části zámku zemědělskou školou. Ta se nacházela v jihovýchodní části přízemí. Roku 1960 byla před hlavním průčelím umístěna čerpací stanice na naftu s velkou podzemní nádrží.

                    Budova zámku byla pouze využívána a účelově adaptována, nebyly zde však prováděny žádné udržovací práce. Jeho stav se proto postupně povážlivě zhoršoval. V listopadu roku 1965 na jeho špatný stav upozorňoval náhodný pozorovatel Krajské památkové středisko v Brně, který doporučoval „prohlédnout zámek ve Stránecké Zhoři u Měřína a doporučit uživateli provedení opravy, než se z toho stane časem zřícenina.“

                    V listopadu roku 1967 požádal majitel zámku, Šlechtitelský a semenářský podnik v Brně, ministerstvo kultury a informací o upuštění od památkové ochrany jeho budovy. Svoji žádost zdůvodnil pozbytím historických hodnot zámku, v němž jsou umístěny sýpky, svobodárny, sklady, dílny a závodní kuchyně. Rozsáhlými úpravami v letech 1951 až 1953 byl původní vzhled značně narušen. Majitel připravoval do budoucna další stavební úpravy, z toho důvodu tak bylo především žádáno o zrušení statutu památky. Ministerstvo však jejich žádosti nevyhovělo a uvedlo, že úpravy lze provést „při respektování historických hodnot objektu.“[86]

                    Od 1. ledna roku 1979 přechází celá budova zámku do správy místního národního výboru ve Stránecké Zhoři, který i nadále přenechává objekt k dočasnému užívání JZD Měřín. MNV Stránecká Zhoř zde v prostorách bývalého internátu zemědělské školy v půdní vestavbě jižního řídla zřídil kanceláře. Již v roce 1980 však přechází Stránecká Zhoř pod MNV v Měříně, kde setrvala do roku 1991. Zároveň je uvažováno využití zdejšího zámku pro účely civilní obrany zdravotnictví, objekt však byl shledán jako nevyhovující. Jak bylo v roce 1984 konstatováno, „objekt se nachází ve velmi špatném stavebním stavu.“ Část byla využívána pro skladovací účely JZD Měřín, které by ji chtělo „volnou adaptací opravit a využívat pro svoji potřebu“. Uživatel proto opětovně žádal o upuštění od památkové ochrany. Stejně jako v šedesátých letech byla i tato žádost zamítnuta se stejným zdůvodněním. Jak v této souvislosti konstatovali odpovědí pracovníci památkové péče, „o existenci tohoto objektu v posledních desetiletích se nezasloužila ani tak odpovědná, o svěřený státní majetek pečující správa, jako jeho vlastní dobrá stavební podstata, která překonala staletí, avšak do nekonečna špatné péči odolávat není schopna.“ Zároveň bylo upozorněno na nevhodnost případné asanace zámku, zřejmě i o této variantě tehdejší majitel uvažoval.

                    Odbor kultury ONV ve Žďáře nad Sázavou vykonal v září 1985 na zámku ve Stránecké Zhoři inspekci, která objekt zhodnotila následně:

                    „Objekt zámku ve Stránecké Zhoři je ve správě MNV Měřín, částečným uživatelem je JZD ČSP se sídlem v Měříně. V části objektu je provoz JZD (úpravna krmiv) a truhlárna, v jihozápadním nárožním bytě uživatel – pí. Kliková, bývalá zaměstnankyně JZD a její rodina. Část jižního traktu budovy užívají místní složky NF pro schůzovní činnost.

                    V současné době je propadlý strop v 1. poschodí jižního traktu, přízemí je ve velmi špatném stavebním stavu. Hlavní vchod do vnitřního nádvoří je zatarasen – uživatelka bytu zřídila v prostoru nádvoří soukromou chovatelskou farmu. Kanalizace v nádvoří je ucpána, za deště voda odtéká ze svažitého nádvoří přízemním traktem budovy, dochází k podmáčení zdí v interiéru, k opadávání omítek. Okna ve vnitřním nádvoří jsou rozbita – nejpravděpodobněji kamením – vytlučena jsou zcela okna v přízemí východního traktu, kde se nachází další část soukromé farmy nájemkyně.

                    Nejbližší okolí objektu je rovněž nanejvýš zanedbáno. Východní svah slouží jako skládka materiálu občanů, jižní svah a zároveň zadní vchod (volně průchozí) je zarostlý, přilehlá zahrada je částečně obdělávána, částečně zarostlá.“

                    Pracovníci odboru kultury navrhovali zařadit zámek do programu péče o kulturní památky a bylo uvažováno o jeho novém využití pod novým uživatelem. Jak trefně poznamenali, „seznámení s objektem za výše popsaného stavu musí každého zájemce odradit“.

                    Na počátku 90. let je zámek za hodnotu pozemku převeden na JZD Měřín, pozdější Agro Měřín, které jej vlastnilo až do roku 1999. Část zámku v prostorách dřívější jídelny a kuchyně byla již dříve adaptována pro obecní knihovnu Františky Stránecké, která zde setrvala do roku 1988, kdy byla zrušena. Do roku 1994 se v jihozápadním nároží patra zámku nalézala využívaná bytová jednotka, po jejím opuštění ztratil zámek veškeré využití a byl ponechán zkáze. Dřevěné konstrukce novodobých vestaveb byly pozvolna rozebírány na otop, šlo zejména o části půdní vestavby jižního křídla. Chátrání zámku bylo zastaveno až jeho převzetím současným majitelem v roce 1999.[87]

---

[1] J. Mezník, Dvorové vesnice na Moravě ve 14. a 15. století. Vlastivědný věstník moravský 44, 1992, s. 440. J. Mezník, Šlechtické, církevní a panovnické majetky na Žďársku v letech 1375 – 1525. Časopis Matice moravské 111, 1992, s. 17.

[2] ZDB VI, s. 117 č. 306. A. Kratochvíl, Velkomeziříčský okres. Brno 1907, s. 275. V. Makovský, L. Vlach, Stránecká Zhoř včera a dnes. Stránecká Zhoř 1998, s. 17.

[3] J. Sadílek, Měřín. Kostel sv. Jana Křtitele. Stavebně historický průzkum. Rukopis. Olešnice na Moravě 2003, s. 16.

[4] ZDB VII, s. 168 č. 329, 330, 169 č. 358, 174 č. 445. Prodej Zhoře: „…villam integram, dictam Nelepyna Zhorz cum Municione et curia allodiari agris cultis et incultis…“.

[5] ZDB VII, s. 205 č. 1029. PK II, s. 132 č. 582.

[6] ZDB VII, s. 193 č. 776; VIII s. 242 č. 454; XII, s. 370 č. 615.

[7] AČ 16, s. 93 č. 32. Vklad do zemských desk byl učiněn a v dalším roce – ZDB XI, s. 296 č. 122.

[8] G. Wolný, Kirchliche Topographie von Mähren, meisst nach Urkunden und Handschriften, III. Band. Brünner Diöcese. Brünn 1860, s. 179. F. J. Schwoy, Tpographie vom Markgrafthum Mähren. III. Band. Wien 1794, s. 568, poznámka pod čarou. F. Šmahel, Husitská revoluce. Díl I. Praha 1995, s. 265, 414. Díl II. Praha 1996, s. 277, 292. Díl III. Praha 1996, s. 159.

[9] V. Makovský, L. Vlach, Stránecká Zhoř, s. 17. V. Oharek, Tišnovský okres. Brno 1923, s. 375. J. Tenora, Bystřický okres. Brno 1907, s. 94. L. Hosák, R. Šrámek, Místní jména na Moravě a ve Slezsku II. Praha 1980, s. 792.

[10] F. Dvorský, Třebický okres. Brno 1906, s. 72.

[11] AČ 16, s. 414 č. 516.

[12] ZDB XIII, s. 403 č. 132, 133.

[13] ZDB XIV, s. 419 č. 113, 420 č. 128, 421 č. 139.

[14] AČ 16, s. 414 č. 516. A. Kratochvíl, Velkomeziříčský okres, s. 207. Listinář Selského archivu III, s. 94-95 č. 73.

[15] AČ 16, s. 414 č. 516. M. Zemek, J. Pohanka, Nejstarší žďárské urbáře. Brno 1961, s. 53, 143.

[16] AČ 16, s. 414 č. 516, 365 č. 447, 393 č. 490, 423 č. 523.

[17] MZA Brno, A 3 – stavovské rukopisy, inv. č. 740, fol. 206; inv. č. 749, fol. 64v, 65. SOkA Žďár nad Sázavou, pobočka Velké Meziříčí, AM Velké Meziříčí, kniha č. 1, s. 44.

[18] AČ 17, s. 75 č. 847, 211 č. 1004.

[19] P. Vorel. Páni z Pernštejna. Vzestup a pád rodu zubří hlavy v dějinách Čech a Moravy. Praha 1999, s. 159-160. Týž, Vývoj pozemkové držby pánů z Pernštejna v 15. – 17. století. In: Pernštejnové v českých dějinách. Pardubice 1995, s. 9-76.

[20] AČ 20, s. 326 č. 179, 389 č. 342, s. 390, pozn. pod čarou., 515 č. 517. ZDB XXV, s. 256 č. 49. P. Vorel, Vývoj pozemkové držby, s. 51, tab. Va/17.

[21] AČ 20, s. 217 č. 336. ZDB XXV, s. 243-244 č. 15-17; XXVI, s. 268 č. 10.

[22] ZDB XXVII, s. 372 č. 16, 373 č. 20, 377 č. 27. SOA Litoměřice, pobočka Žitenice, fond Lobkovicové roudničtí – rodový archív, sign. P 15/48, fol. 61.

[23] P. Vorel, Česká a moravská aristokracie v polovině 16. století. Edice register listů bratří z Pernštejna z let 1550 – 1551. Pardubice 1997, s. 113 č. 142, pozn. 2.

[24] A. Kratochvíl, Svobodné dvory na Moravě od 17. století podnes. Časopis Moravského musea zemského 10, 1910, s. 9. MZA Brno, A 3 – stavovské rukopisy, inv. č. 749, fol. 274v.

[25] Ottova encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM – díl XXVI, s. 536. P. Vorel, Česká a moravská aristokracie, s. 140 č. 211, 299 č. 541.

[26] A. Kratochvíl, Archiv městečka Měřína. Popovice 1906, s. 13 č. VII.

[27] J. Úlovec, Zaniklé hrady, zámky a tvrze Čech. Praha 2000, s. 280-282.

[28] ZDB XXX, s. 110 č. 144.

[29] MZA Brno, A 3, č. 746, fol. 119.

[30] A. Sedláček, Hrady, zámky a tvrze království českého. Sv. I. Praha 1993, s. 37. J. Coufal, Václav Chroustenský z Malovar a Chroustenic, správce polenského panství… Polensko XI, č. 4, 2002, s. 1-5. J. Sadílek, Měřín. Kostel sv. Jana Křtitele, s. 25.

[31] MZA Brno, A 3 – stavovské rukopisy, inv. č. 752, fol. 7v, 9; E 6 – benediktini Rajhrad, sign. Ha 18, fol. 135-135v.

[32] MZA Brno, A 3 – stavovské rukopisy, inv. č. 754, fol. 327. Smlouva mezi Stráneckým a Zápským byla sepsána na Rudolci 17. května 1557, tedy vzápětí po převzetí statku – tamtéž, fol. 326v.

[33] Ještě roku 1559 se připomíná tzv. správní list, který získal Jan Stránecký od Vratislava z Pernštejna na „Pivcovu Zhoř s jejím příslušenstvím“ – MZA Brno, A 3 – stavovské rukopisy, inv. č. 749, fol. 201v.

[34] MZA Brno, A 3 – stavovské rukopisy, inv. č. 749, fol. 33, 64-65; inv. č. 750, fol. 191, 191v. Moravské archivy soukromé. Velké Meziříčí, b.d., s. 25-26 č. 31, 57 č. 70.

[35] SOkA Žďár nad Sázavou, pobočka Velké Meziříčí, AM Velké Meziříčí, kniha č. 6, fol. 70v. MZA Brno, A 3 – stavovské rukopisy, inv. č. 750, fol. 42.

[36] MZA Brno, A 3, č. 750, fol. 191-191v. D. Culková-Stuchlíková, Morava. Moravské spisy české kanceláře a české komory. Praha 1962, s. 149 č. 1019, s. 195 č. 1453.

[37] MZA Brno, A 3 – stavovské rukopisy, inv. č. 754, fol. 326. J. Sadílek, S. Houzar, V. Hrazdil, Stříbrné hory měřínské v 16. století. Západní Morava VI, 2002, s. 133.

[38] ZDB XXXIV, s. 374 č. 14; XXIX, s. 25 č. 61; XXXI, s. 224 č. 74. MZA Brno, A 7 – přiznávací berní listy, 1584, Brno, Bartoloměj, č. 157; 1587, Brno, Mikuláš, č. 85; 1591, Brno, vánoční, č. 150. A 3 – stavovské rukopisy, inv. č. 755, fol. 51v.

[39] V. Brandl, Spisy Karla st. ze Žerotína. II. Listové psaní jazykem českým, díl. 2. Brno 1871, s. 271 č. 289, 513 č. 775. A. Haas, Archiv žerotínsko – vrbenský. Praha 1948, s. 299 č. 707, 334 č. 815.

[40] ZDB XXXIV, s. 367 č. 7. L. Hosák, Historický místopis země Moravskoslezské. Brno 1938, s. 957.

[41] L. Urbánková, Povstání na Moravě v roce 1619. Z korespondence moravských direktorů. Praha 1979, s. 270 č. 514, 316 č. 644. F. Hrubý, Moravské korespondence a akta. Sv. I. Brno 1934, s. 27 č. 20.

[42] F. Hrubý, Moravské korespondence a akta, s. 27-32 č. 20.

[43] H. Hrubý, Moravské korespondence a akta, s. 379-381 č. 248. MZA Brno, G 140 – rodinný archiv Ditrichštejnů, kart. kart. 131, inv. č. 391, sign. 204/a.

[44] F. Hrubý, Moravská šlechta r. 1619, její jmění a náboženské vyznání. Časopis matice moravské 46, 1922, s. 148, 151. Ch. d´Elvert, Beitrage zur Geschichte der Rebellion, Reformation, des dreissigjährigen Krieges… Brünn 1867, s. 139, 144.

[45] A. Haas, Archiv žerotínsko – vrbenský, s. 334 č. 815. SOA Praha, Velkostatek Křivoklát – starý a nový archív, sign. H 187, inv. č. 820, fol. 244. MZA Brno, A 7 – přiznávací berní listy, 1621, Brno, Bartoloměj, č. 61; 1621, Brno, Bartoloměj, Václav, Šimon a Juda, č. 28; 1622-1623, Brno, č. 21, 22, 98, 99.

[46] J. Slovák, Pobělohorský konfiskační protokol moravský z r. 1623. Kroměříž 1920, s. 34.

[47] SOA Praha, Velkostatek Křivoklát – starý a nový archív, sign. H 187, inv. č. 820, fol. 244.

[48] J. Slovák, Pobělohorský konfiskační protokol, s. 34.

[49] ZDB XXXVIII, s. 622-624 č. 73, 74. MZA Brno, A 3 – stavovské rukopisy, inv. č. 764, fol. 103v, 104v, 105v; G 140 – rodinný archív Ditrichštejnů, kart. 174, inv. č. 548, sign. 243/d; kart. 178, inv. č. 564, sign. 247/d.

[50] ZDB XXXVIII, s. 623-624 č. 74. J. Řezníček, Moravské a slezské urbáře. Praha 2002, s. 193.

[51] Z. Jaroš, Jihlavská měšťanská heraldika. II. část. Vlastivědný sborník Vysočiny, oddíl věd společenských. VII, 1990, s. 91-92.

[52] F. Matějek, Švédové na Moravě za třicetileté války. Časopis Moravského muzea 75, 1990, s. 164. F. Matějek, Morava za třicetileté války. Praha 1992, s. 351.

[53] MZA Brno, G 393 – rodinný archív Harrachů, kart. 139, inv. č. 1666. ZDO XXXVIII, s. 651-655 č 37a, 37b.

[54] MZA Brno, F 19 – ústřední správa Collaltů v Brtnici, kart. 10816.

[55] Tamtéž.

[56] ZA Opava, pobočka Olomouc, ACO, kart. 336, sign. 437.

[57] MZA Brno, D 2 – rektifikační akta, inv. č. 283.

[58] F. Matějek, Lánové rejstříky jihlavského a znojemského kraje. Praha 1983, s. 37-39. J. Řezníček, Moravské a slezské urbáře, s. 272, 273. MZA Brno, F 209 – velkostatek Velké Meziříčí, kniha č. 167, inv. č. 168; kart. 10, inv. č. 365, 370; E 67 – matriky, inv. č. 15 846.

[59] MZA Brno, G 393 – rodinný archív Harrachů, kart. 139, inv. č. 1667.

[60] A. Kratochvíl, Velkomeziříčský okres, s. 399. MZA Brno, G 393 – rodinný archív Harrachů, kart. 139, inv. č. 1668. L. Hosák, Historický místopis země Moravskoslezské, s. 153.

[61] M. Bělohlávek a kol., Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Sv. IV. Západní Čechy. Praha 1985, s. 268. F. Holec a kol., Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Sv. VII. Praha a okolí. Praha 1988, s. 153. L. Hosák, Historický místopis země Moravskoslezské, s. 945, 958.

[62] J. Demek, V. Novák a kol., Neživá příroda. Vlastivěda moravská. Země a lid. Brno 1992, s. 194-195.

[63] A. Kratochvíl, Velkomeziříčský okres, s. 320, 399. MZA Brno, C 2 – tribunál – pozůstalosti, sign. R 25, R 36, R 45; G 76 – rodinný archív Kálnokyů, kart. 35, inv. č. 384; E 67 – matriky, inv. č. 15 846, s. 363. L. Hosák, Historický místopis země Moravskoslezské, s. 945.

[64] MZA Brno, C 2 – tribunál – pozůstalosti, sign. R 25.

[65] MZA Brno, C 2 – tribunál – pozůstalosti, sign. R 25.

[66] A. Kratochvíl, Velkomeziříčský okres, s. 399. MZA Brno, G 155 – rodinný archív Ugartů, kart. 10, inv. č. 194.

[67] L. Hosák, Historický místopis země Moravskoslezské, s. 957. A. Kratochvíl, Velkomeziříčský okres, s. 71-72. MZA Brno, C 2 – tribunál – pozůstalosti, sign. H 100; G 393 – rodinný archív Harrachů, kart. 140, inv. č. 1672.

[68] K Josefským mapám viz. K. Kuča, I. a II. vojenské mapování na internetu. Zprávy památkové péče 64, 2004, č. 1, s. 69-71.

[69] A. Kratochvíl, Velkomeziříčský okres, s. 73.

[70] MZA Brno, G 393 – rodinný archív Harrachů, kart. 149, inv. č. 1731.

[71] Tehdy ještě využívaný k původnímu účelu, respektive dosud před úpravou na „flusovnu“, tedy potašárnu. „Bývalý pivovar“ je v pramenech uveden ještě v roce 1814 – MZA Brno, F 209 – velkostatek Velké Meziříčí, kniha č. 633, inv. č. 962.

[72] MZA Brno, F 209 – velkostatek Velké Meziříčí, mapa č. 113, inv. č. 2069.

[73] MZA Brno, D 9 – indikační skicy, kart. 606, sign. 2551; SOkA Žďár nad Sázavou, pracoviště Velké Meziříčí, Katastrální a měřičský úřad Velké Meziříčí, katastrální mapa Stránecká Zhoř.

[74] MZA Brno, F 209 – velkostatek Velké Meziříčí, mapa č. 144, inv. č. 2100.

[75] MZA Brno, F 209 – velkostatek Velké Meziříčí, kniha č. 1288, inv. č. 1764; kniha č. 1289, inv. č. 1765; kniha č. 1300, inv. č. 1776.

[76] MZA Brno, F 209 – velkostatek Velké Meziříčí, kniha č. 1311, inv. č. 1787; kniha č. 1312, inv. č. 1788; kniha č. 1313, inv. č. 1789; kniha č. 1314, inv. č. 1790.

[77] MZA Brno, F 209 – velkostatek Velké Meziříčí, kniha č. 642, inv. č. 971; kniha č. 644, inv. č. 973.

[78] V. Voldán, Státní archiv v Brně. Průvodce po archivních fondech. Sv. 3. Praha 1966, s. 242.

[79] V. Makovský, L. Vlach, Stránecká Zhoř, s. 64-66.

[80] V. Makovský, L. Vlach, Stránecká Zhoř, s. 67, 113, 114.

[81] Projektová dokumentace, uložená v archívu nynějšího majitele zámku, Řádu rytířů Kristových, ve Stránecké Zhoři.

[82] V. Makovský, L. Vlach, Stránecká Zhoř, s. 68, 69.

[83] Projektová dokumentace, uložená v archívu nynějšího majitele zámku, Řádu rytířů Kristových, ve Stránecké Zhoři.

[84] Projektová dokumentace, uložená v archívu nynějšího majitele zámku, Řádu rytířů Kristových, ve Stránecké Zhoři.

[85] Projektová dokumentace, uložená v archívu nynějšího majitele zámku, Řádu rytířů Kristových, ve Stránecké Zhoři. V. Makovský, L. Vlach, Stránecká Zhoř, s. 40. Spisovna Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Brně.

[86] V. Makovský, L. Vlach, Stránecká Zhoř, s. 40, 41. Archív nynějšího majitele zámku, Řádu rytířů Kristových, Stránecká Zhoř. Spisovna Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Brně.

[87] V. Makovský, L. Vlach, Stránecká Zhoř, s. 40, 41. Spisovna Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Brně.